Kdykoliv jsem přišel na to, že jsem něco neudělal dobře, osvědčilo se mi, si to přiznat a co nejdříve chybu napravit. Jsem člověk se sklonem k lenosti. Když bych věc neudělal hned, z „někdy“ se stane „nikdy“. Volám Honzovi: „Odlétal jsem Vivata a pustil se do Stinga.“ „Přijeď. Dáme pár okruhů a uvidíme.“
Honza mi od začátku sedl. „To všechno cítíš, jak letím, že?“ Jen se usmívá. „Poleť, zkusíš si ještě minimální rychlost.“ Bez klapek je to přesně 80 km/h. Na malé klapky něco přes šedesát, stejně tak pro velké klapky. Tak veliká rezerva mezi minimální rychlostí a rychlostí na finále mne (mile) překvapuje. Jsem rád, že jsem si „meze“ ozkoušel. „Teď poletíme okruh.“ „A jen si ho pěkně protáhni.“ „Ať máš čas.“ „Pamatuj si: Jaké je přiblížení, takové je přistání.“
Končíme přesně po hodině létání. „Nehodnotím tebe, hodnotím, jak jsme létali.“ „Poslední přistání už byla lepší. Ale protože nechci, aby se nikdo z lidí, s nimiž jsem létat, zabil, tak si příště dáme ještě pár letů ve dvojím. Bude tě to stát teď víc, ale až začneš létat sám, tak ti ty chyby už nikdo neřekne.“ Argument uznávám. Dokonce v tom začínám i tušit pověstné „světélko na konci tunelu.“
„Do příště chci, abys si promýšlel 3 věci: 1) zábranu pádu (minimální rychlost), 2) zatáčky, 3) přiblížení na finále. Projdi si znovu pohyby a úkony, které jsi dělal. Nestojí to nic (mentální práce), ale hodně to pomáhá.“
A ještě dodává: „Povinná četba: Wolfgang Langewiesche: O umění létat.“ Ta učebnice je opravdu dobrá. Dává věci do souvislostí. Skoro vše vysvětluje křídlem a úhlem náběhu. Dokonce měním na čas auto za vlak, abych získal cestou do práce a z práce čas a co nejdříve knížku přečetl. V knížce se píše o vlivu kroutícího momentu vrtule. V kapitole „Záležitost zvaná kroutící moment“ nacházím v odstavci „Rotační důvody“ vysvětlení pro nadzdvižení přídě při letu s Pepou. Když zpětně vše promýšlím, přicházím letadélku Sting víc a víc „na chuť“. Je to dobré letadlo právě proto, že skoro se vším, se lze na něm setkat. I když je Sting letadélko „lehké“ – tím co umí, jde o dospělé „éro“.
Hltal jsem stránku za stránkou a ani mi nevadilo, že počasí stále nestálo za moc. O co delší byla pauza od posledního létání, o to víc stránek „o umění létat“ jsem mohl mít za sebou. Tolikrát jsem už slyšel větu, že „přistání je pád z výšky několika centimetrů“, ale teprve po létání s Honzou (minimální rychlost) mi to konečně „secvaklo“. Stejně tak si znovu promýšlím létání zatáček. Řízení rychlosti pákou a manipulaci s přípustí plynu. Při příštím létání za 3 týdny mne po necelé hodině Honza pouští na sólo. Nejprve jedno, když se vydaří, povoluje další tři okruhy. Ten večer jsem měl opravdu radost. Má první sóla se Stingem!
