Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Větru navzdory

"Pane inženýre, že byste mne svezl v Blaníku?" Prosil mne pan soused loni na podzim. "V Blaníku by to asi šlo." Odpovídám a on jen skromně dodává: "Pokud do té doby neumřu." Neumřel.

Zastavuji se u sousedů na jaře 2015, abych pana souseda na let připravil. Na svůj věk (82 let) ani nevypadá. Je stále čilý „jako veverka.“ Každý týden chodí plavat. A přitom je skromný a ke všem lidem vždy slušný a uctivý. Nalétáno má mnohem více, než já.

V letadle dlouho neseděl. Je to starý vojenský pilot. V rámci politických „čistek“ po roce 1968 byl propuštěn z armády a po zbytek života směl dělat pouze traktoristu. Neuspěl ani v roce 1990 – to z důvodu věku. Přesto nezatrpkl a na život nezanevřel. Asi nejvíce mne zaujala jeho zkušenost, kdy do letadla, ve kterém letěl, uhodil blesk. Vlastně to prý „jen“ po křídlech proběhl výboj mezi jedním a druhým mrakem. Jeho velitel spal a on pilotoval. Velitele to samozřejmě vzbudilo, ale letadlo bylo schopné pokračovat v letu. Teprve až když přistáli, zjistili, že jediné, co se stalo, byl „přeříznutý“ drát antény, který zůstal připevněný na směrovém kormidle a po zásahu bleskem ho táhli za sebou.

Nebojte, já vám dědu vrátím.“ Slibuji babičce – paní sousedce. Beru si číslo a předběžně se domlouváme na dubnovou sobotu. Konečně mám potřebný nálet, abych směl „vozit“ a povolení mám i od VPL: „Jsou tam podmínky. Pokud máš splněno, můžeš.“ V sobotu zabírám posledního Blaníka (dva už jsou vytažené pro žáky) a panu sousedovi volám, že může přijet. Mám hodinu času, abych připravil sebe i letadlo, provedl předletovou prohlídku a vypsal deníky. Přijíždí pan soused a přesouváme se na start. Dráha v užívání je zatím 14 (tj. start z konce blíže k hangárům). Vítr je ale dnes hodně zprava, chvílemi přicházejí poryvy i mírně zezadu. Zatím létají pouze žáci, brzy se však v rádiu ozývá vlekař: „Nechcete to už otočit?“ Svým způsobem je to nepříjemnost. Nejde o mne, jako o mého „pasažéra“- starého pána, kterého nechci honit z jednoho konce letiště na druhý. Má vlekat Zlín, tak doufám, že nám za těžší vlečnou ještě dovolí z dráhy 14 odstartovat. Nakonec dostáváme svolení. Janus a Blaník za Zlínem z 14, zbytek letadel se už přesouvá na druhý konec letiště (dráha 32). „Kterou nohou nastupuješ jako první?“ Povedlo se. Má padák na zádech a sedí v Blaníku. Přicházejí nám zapojit lano a podržet křídlo. Před startem dávám skoro plnou pravou nohu. Startujeme. Ve 3/4 dráhy jsme nad zemí a konec dráhy bezpečně přelétáme. Bylo to však ten den hodně turbulentní a co mne při tomto letu zaujalo, že to vůbec nestoupalo. Plné výchylky kormidel a nejednou i hodně prověšené lano. Celou dobu jsem si přál, abychom už měli alespoň 150 metrů nad zemí. Bylo to doslova nekonečné… Vlekař jeden z nejlepších, kterého jsem poznal. Mám stále před očima jak letí na vysokém úhlu náběhu (čumák Zlínu šikmo vzhůru), jako by přímo čekal, až mu větroň na prověšeném laně trhne za ocas. A já se zase snažím, abych za ocas Zlína „trhl“ co nejméně. Umísťuje nás do kužele stoupavého proudu. Vypínám se v cca 500 metrech nad zemí. Druhý až třetí můj nejhorší aerovlek v životě. Daří se mi ve stoupání udržet. Během chvíle nabíráme výšku 900 metrů. Vítr je silný. Silnější než u země. „Ty jsi dobrý, ty jsi dobrý.“ Pochvaluje si kroužení pan soused. Jsme dost daleko od letiště a já ztrácím stoupavý proud. Lenivím. S ohledem na bezpečnost letu a na mého pasažéra obracím k letišti s tím, že nad lesem určitě „něco bude“. Bohužel nebylo. Lovím, lovím, ale opravdu nic. Ani nad „cípem lesa“, kde to podle zkušených místních pilotů bývá vždy. Nakonec to tedy stáčím do 3. zatáčky a sedám na dráhu 32. Mrzí mne to a jsem na sebe naštvaný. Chtěl jsem, aby se i pan soused svezl, aby i on mohl chvíli řídit. … Až později jsem se dozvěděl, že kužel stoupavého vzduchu byl ten den velice šikmý a končil až nad Rozkoší. „To nám však vůbec nevadilo, protože tam jsme už měli 1600 m nad zemí.“ Prozradili mi piloti Januse, když jsem se později slídil po tom, kde jsem ten den udělal „chybu“.

Ještě jeden?“ Ptají se mne na zemi. A já se domlouvám, že ano. Druhý vlek je již z dráhy 32 na sever od letiště. Je mnohem víc v pohodě a hlavně na nás nečeká turbulence za lesem. Nakonec to na chvilku panu sousedovi předávám. Z klesání -1.5 m/s je tam rázem nulka. Má však strach, že by to „proklesal“, proto mi předává řízení zpět. Já však stejně raději volím přiblížení se zpět k letišti. Dnes je vítr poměrně silný a já nechci riskovat, že šikmo na vítr ke dráze nedoletíme. Mrzí mne, že jsme tam ani při druhém letu nevydrželi déle. Pan soused byl však i přesto spokojen. Loni hovořil o tom, že bude umírat, letos po svezení se v Blaníku říká, že bychom let ve větroni příští rok mohli zkusit znovu. Svým způsobem to byla i pro mne satisfakce. Důkaz toho, že naše dva lety nebyly „špatně“.

Foto ilustrační (během letů jsem nefotil).

Za tento příběh jsem rád. Jsem rád, že jsem mohl pana souseda svézt, že se oba lety vydařily. Koncem léta jsem ho navštívil. Byl stále nadšený. Prozradil mi, že se za celou svoji vojenskou kariéru nevybál tolik co při našem prvním aerovleku. Prý ale viděl, že jsem v pohodě, proto souhlasil i s druhým letem. Na mne zase veliký dojem udělal tím, jak úžasně let zlidnil, když jsem mu řízení „půjčil“. Po tolika letech, kdy v letadle neseděl a stále to uměl. Vlastně jsme to celé stihli jen „tak tak“. Koncem roku měl pan soused mozkovou příhodu a několik týdnů po ní zemřel. Krátce po něm, zemřela i jeho paní.

Mohl jsem však být u toho, když se mu (3/4 roku před smrtí) splnilo přání.

Reklama