Dráha v užívání bude dnes 09 (startujeme a přistáváme proti východnímu větru). Stoupavý proud hledáme na severovýchodní straně „Mt. Horible“. Přitočíme trochu klasické termiky a následně se vydáváme k horám na severozápad od letiště.
Dnes bude součástí výcviku ještě jedna „zajímavost“. Budu celý den létat se zalepenými přístroji. (Resp. pouze se zalepeným rychloměrem. Výškoměr, obě vária, kulička a tkanička na skle – ty vidět jsou.) Důvodem cvičení je nejen zvládat řízení bez přístrojů, ale především, osvojit si kluzák natolik, že pohled na přístroje už není nutný. Výhled z kabiny Twina je jiný, než výhled z kabiny Blaníka. Proto i poloha horizontu se z Twina jeví „jiná“, než při výhledu z L-13 či L-23. Když si přepočtu nominální rychlost 55 kn na srozumitelnější km/h vychází mi cca 100 km/h, takže menší výhled z kabiny je částečně kompenzovám větším sklonem při letu. (Nominální rychlost pro Blaníky je 80-90 km/h).
Nejen z polohy vůči horizontu, ale i z „hluku“ letu lze u větroně spolehlivě sledovat rychlost. Čím větší hluk, tím větší rychlost a zároveň i sklon při přímočarém letu. Když větroň utichne, znamená to ztrátu rychlosti. Když by nedošlo k potlačení, dostane se větroň až na hranici tzv. pádové rychlosti. Před tím se však ještě začne celý letoun „klepat“, což je průvodní jev při ztrátě vztlaku. Teorie je jednoduchá, je ale dobré si to vyzkoušet a prakticky to zažít. Odkládám foťák a jdu se věnovat řízení.
Výšku máme téměř 7000 stop nad hladinou moře. Předhůří Jižních Alp před námi budeme nalétávat od jihovýchodu. Vzhledem ke směru větru (ten dnes je od východu) lze očekávat stoupavý proud na náběžné straně hor. (Za hranou může být turbulence.) S instruktorem za zády se nebojím tak, jako bych se bál sám. Adam mi občas řekne, kudy, kam a jak letět, nakonec však zjišťuji, že se přeci jen bojím více, než se bojí moji učitelé… Možná byla chyba, že jsem zaletěl až příliš daleko za hranu hor. Když jsem však začal mít nepříjemný pocit, a měl tendenci zatočit zpět doprava na jihovýchod, Adam řekl: „Ne, drž to rovně na sever na hory před námi.“ Nakonec jsem to však už nevydržel. Nevymlouvám se rád. V tuhle chvíli jsem se však čistokrevně vymluvil: „Please can you take a control? I would like take some photos…“ (Vezmi prosím, řízení, já bych si rád udělal pár fotek.). Samozřejmě, že jsem fotil vždy, když to za to stálo, ale tentokrát jsem se opravdu bál. Nebyl jsem si totiž jistý, že máme dostatek výšky, na přelet hrany kopce před námi, tím spíše, že jsme byli na jeho závětrné straně. (Díky tomu, že jsem mu předal řízení, mám fotky, pro tenhle blog.)
Nakonec to i sám Adam musel stočit na jih vpravo do údolí…
Na protější straně údolí se mu však daří najít alespoň „nulku“, což je v plachtařské terminologii výraz pro velmi slabé stoupání.
Po chvíli snažení, se mu podaří nabrat výšku a vrací se zpět do míst, v nichž jsem mu z důvodu mého strachu předal řízení. Ještě stále nemáme vyhráno, ale má to pod kontrolou, tak mu „držím palce“.
Nakonec hranu hor přeletí a na návětrné straně hor už na nás čeká stoupání. To se teprve odvažuji vzít to znovu na sebe. Následně nacházíme i termiku. A opět máme společnost.
Čím více se blížíme k základně mraku, tím více je kolem nás šero. Zajímavé zjištění: Tento mrak je „dutý“.
Přeci jen jsme tam nebyli sami. Je to sice pěkný pohled, ale bude bezpečnější změnit místo.
Podlétáme tedy okraj mraku a opouštíme bílou „čepici“ nad námi.
Ještě pohled zpět na mraky:
Před námi je znovu jezero s vodou z alpských ledovců. Jsme asi tak o 1 km níže, než jsme byli s Mikem první den při „seznamovacím“ letu. I tak je to však výška asi 2km nad zemí. (Něco kolem 7000 ft MSL).
A zde jsem se pokusil o foto samotného větroně:
Zase mám o čem přemýšlet. Byl to pěkný den a zajímavé zkušenosti.
>>>>>>>>>>>>>>>>
Vítr z Omarama: (1.), (2.) , (3.) , (5.) , (6.) , (7.) , (8.).