Po Velikonocích jsme zpět. Resp. Roman zůstal v Bogota a já školím v pralese. Ve skupině mám zkušené techniky, kteří na radarech pracují desítky let. Velikou výhodou je Jaime – překladatel. Studoval učitelství jazyků a dokáže si poradit jak s mojí angličtinou, tak s technickým překladem. Asi nejlepší překladatel, kterého jsem zažil. (Bohužel Gustav ho sehnal až na druhý kurz. První kurz to byla – minimálně po stránce jazykové – mnohem větší výzva.) O víkendu neškolím až do večera a odpoledne vyrážíme s celou „partou“ na výlet ke kaňonu.
Místní zde už byli, jdeme najisto. … Tzv. Ďáblův kaňon je skutečně „ďábelský“ tj. divoký. Není až tolik široký, ale o to je rychlejší. Prý se kdysi stalo, že z přístavu 5-6 kilometrů nad kaňonem uplaval sud a „za 15 minut byl dole“.
Voda se valí hlavně po dešti, ale i když neprší, je SÍLA PŘÍRODY mohutná.
Dech beroucí je už jen pohled do samotného kaňonu.
Stojíme na hraně. Stačil by jeden neopatrný krok a člověk by pád z desítek metrů vysoké stěny nepřežil. O to je tato podívaná úchvatnější.
Cestou zpět lze obdivovat i kamenné podloží – skálu. Když zde zrovna není voda po dešti, lze se tudy i relativně snadno pohybovat.
Před vchodem do domu, kde spíme, jsme našli velikého brouka, který přilákal i kocoura.
U místního „bufetu“ mne zaujal traktor kdysi vyrobený v Brně. Pozdrav z bývalého Československa – na druhé straně zeměkoule.
Na vypálených polích se zde pěstuje Juka. Její kořeny se vaří a používají se jako příloha – místo brambor. Lze z nich však připravit i džus.
V neděli bylo naším cílem dojít k řece. „In the midle of nowhere“ – ukazuje GPS.
Sestupujeme k řece. Duní.
Vidíme už dokonce první peřeje.
Na protějším ostrůvku stojí u břehu loďka.
Rybáře potkáváme i na našem břehu. Mário si prohlíží jejich úlovek.
Rychlý člun…
Peřeje mezi břehem a ostrovem.
Peřeje proti proudu řeky.
Fotíme se před zuřícím živlem – na velkém kameni. Po několika minutách přišla vlna, která spláchla dokonce i místo, kde jsme stáli.
Lávka sloužící k harpunování ryb.
Lov ryb probíhá tak, že na konci lávky je člověk – harpunář. Následně na dolním toku další lidé chytají ryby, které jsou už vysíleny a v sobě mají harpunu. Lávky vypadají dost chatrně a přitom spadnout do divoké vody může být fatální.
Květ.
Další Lávka.
Na břehu sedí místní děti.
Jdeme cestou (pěšinou) vedoucí do vesnice. První z místních stavení.
Další z obydlí. Pěšina vede přímo přes jejich dvorek. I zde si hrají děti.
Další z krás pralesa.
Pěšina nás přivádí do internátní školy v Araracuara. Hřiště a vedle i kostel. Nicméně jsem pochopil, že ani zde už nemají kněze. Prý zde byl kněz letos na Velikonoce, ale po svátcích zase odjel.
Malby na chodbě před domem.
Nástěnná malba – sv. František.
Kostel se dvěma zvony. Jeden má tón vysoký, druhý má tón hlubší. (Zkusil jsem.)
Detail branky školního hřiště.
Pozůstatek z doby prvních „pionýrů“ (zakladatelů) – traktor.
Škola sv. Franiška Xaverského.
Náš průvodce + květy.
Socha Panny Marie.
Rozvrh hodin.
Učebna.
Solo una mente Educada respeta un Pensamiento diferente …
„Pouze vzdělaná mysl respektuje jinou myšlenku.“
Carlos, Jaime, já, Mário a German… jak poutníci.
S Jaimy jdu zpět. Na radaru mám ještě co dodělávat.
Při třetí návštěvě v červnu jsem se ještě jednou podíval ke kaňonu. Bylo to v neděli odpoledne a tentokrát s Angelem a Henrym.
Pohled do kaňonu nedlouho před západem Slunce.
Na rozdíl od mé první návštěvy jsme tentokráte hledali cestu a bylo to více dobodružné. Dokonce na nás v jednu chvíli začaly útočit i pralesní včely. Já schytal pouze 2 žihadla. Kolega z kvality na tom byl hůře. Šel poslední a dostal žihadel víc a hlavně na nepříjemná místa. Nicméně s pomocí GPS a intuice jsme se nakonec dostali jak ke kaňonu tak i zpět na radar.
Zde ještě pokus o ilustrační video – řeka: River_avi_(1MB)