Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Diskusní fórum v Praze.

Není to dlouho, co v Praze proběho diskusním fórum s názvem "Islám v českých zemích". Díky diskusím na RESPEKTu mne téma zaujalo, a protože fórum bylo přístupné pro veřejnost, navštívil jsem ho také.

Úvodní slovo pronesl ministr školství O.Liška. Musím říci, že střízlivě, fundovaně a k věci. Tím hlavním, co řekl, byla potřeba hledání (vymezení) hranice mezi tím, co je tzv. „intimní“ (osobní) a tím, co je tzv. „politické“ (ve smyslu veřejné, obecné). Mimo něj se diskuse účastnil V.Malý za církev, J.Kasal za stranu lidovou, L.Jelínek za ČSSD (zastupoval L. Zaorálka). Byli pozváni i další politici (za ODS, senátor Štětina a další), těm to však nevyšlo buď z důvodu zdravotních, nebo z důvodu aktuální politické situace.

K věci:

Do jisté míry „spor“ generační: Podle Václava Malého (katolický biskup) je role náboženství v „odbožštění člověka“. Což však domyšleno (toho si možná není vědom) jsou záběry buldozerů hrnoucích hromady mrtvých lidských těl. Jan Kasal mluvil zase o osobní zkušenosti, kdy křesťané byli sice „trpěni“, ale stále jakoby museli druhým dokazovat, že oni nejsou těmi, kdo škodí společnosti, tj. stále v takovém tom postavení „pod drobnohledem“. To tedy nebylo ani tak o nich, jako spíše o zkušenosti, kterou učinili.

L. Jelínek (stejně jako ministr Liška) mluvil za mladší generaci, tj. i víc prakticky: „Muslimové budou mít taková práva, jaká si vybojují“ – byla jeho odpověď na obavu z publika, zda mimo svátku sv. Václava a 17. listopadu bude třeba v budoucnu slavit i svátky Islámské. I on však, postoj „vybojovávání si“ následně přeci jen raději zavrhl.

I když v diskusi někteří mladší katolíci (např. kněz Prokop Brož), ale i jedna evangelička byli názoru, že křesťané by se měli více snažit zviditelnit a svoji víru prosazovat a hájit (v tom jim v podstatě sekundoval i biskup Malý) přeci jen se pokusím vrátit, k původním slovům ministra Lišky:

Na rovině osobní, soukromé a „intimní“, ať má každý tu možnost a ať vyznává a žije víru i své přesvědčení jak uzná za vhodné. Na rovině veřejné sdílejme pak to, co je nám společné.

A teď pointa:

Stalo se před lety na studentských kolejích v Praze: Jeden z Arabů, byl Muslim. Když v pátek slavil Ramadán, přišel za mnou na pokoj s tím, že má ten den udělat dobrý skutek a přinesl mi proto malou čokoládu. Byla dobrá. Kdo na to přišel (zda on nebo já) už nevím, ale když mi vyprávěl o Islámu, řekli jsme si, že bychom se mohli společně pomodlit. Kupodivu to ani mne, ani jeho nijak „nebolelo“. On se modlil „Alláhu„, já říkal „Bože„. Byla to nezvyklá a zajímavá zkušenost. Můj Bůh i jeho Alláh byla jedna a ta samá bytost. A právě na tu chvíli (i chuť té dobré arabské čokolády) jsem si vzpomněl, když se téma Islámu po letech zde znovu objevilo.

Pozn. 2017: V Taizé ve Francii vedl jeden z bratrů (už starší pán, původem z Indonésie) zajímavý workshop na téma soužití křesťanů s muslimy. On sám se narodil jako muslim, ale později celá jeho rodina „změnila náboženství“ a přešla ke křesťanství. Zaujaly mne 2 věci: Tou první je, že v indonéštině se prý stejným slovem řekne „Bůh“ i „Alláh“ – tj. že nejen muslimové, ale i křesťané užívají stejný výraz pro Boha. Druhou věcí bylo, když jsem se zeptal, zda se coby křesťan s muslimy někdy společně modlil, odpověděl, že ANO. Např. ve školách se prý s dětmi učitelé společně modlili (k Bohu), a že nikomu nevadilo, že někdo je muslim a jiný křesťan.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama