V době, kdy náš místní kolega zařizoval náš přesun z Tianjin do Zhanjiang, řešil zároveň přesun našich 3 kolegů a tlumočníka z Changsha do Dunhuang. My cestovali letecky, kolegové na tom byli hůře. Z důvodu covidových restrikcí byly lety do Dunhuang zrušeny. Jedinou možností bylo cestovat 36 hodin vlakem. Aby toho nebylo málo, po příjezdu do cílové destinace byl celý vlak (tj. všichni, kdo vlakem cestovali), odeslán (preventivně) do týdenní karantény. Důvodem bylo, že vlak projížděl oblastí označenou jako tzv. „high risk“. Kdo měl dostatek peněz, bydlel v karanténním hotelu. Kdo dostatečný obnos neměl, spal prý před hotelem venku. Na severu Číny tou dobou byl v noci už mráz. Další týden ztraceného času jsem kolegům nepřál. Oni, ani nikdo jiný (včetně zákazníka) s tím nemohli udělat nic. O pravidlech rozhodovala místní samospráva a pravidla byla stejná pro všechny.
Zcela bez komplikací nebyla však ani cesta naše. Návštěvu radaru v Hanzhong pro plánovaný servis bylo třeba zrušit. Oblast byla uzavřena a nemohlo se konat ani letové ověření. Po dokončení školení a údržby v Zhanjiang jsme se měli přesunout do Pekingu, resp. kolegové se měli vracet domů a já pokračovat do Dunhuang školit. Jeden let za druhým byl rušen. Snad 5x náš místní kolega letenky měnil. Letecká společnost se zřejmě bála a přílet z jihu země do hlavního města byl považován za rizikový. Nejhůře na tom paradoxně byl místní kolega, kterému se v aplikaci pro Peking objevilo „pop up“ okno, které činnost aplikace blokovalo. Cosi jako „Tečka“ v ČR. Okno byla hláška, která znemožňovala činnost aplikace. Nebylo možné se dostat k výsledkům PCR testů ani cokoliv jiného. V praxi to znamená, že člověk nesmí vůbec nic. Koupit si rohlík? Nepustí vás do obchodu. Cestovat? Nenastoupíte do taxíku, vlaku, letadla ani autobusu. NIC. Vůbec nic. Neubytují vás ani v žádném hotelu. To není „omyl“ ani „chyba“, to je „pop-up“ okno. Píší tam, že jste se pravděpodobně setkal s někým rizikovým, resp. nakaženým nemocí Covid-19. Nikoho nezajímá, že každý (max. každý druhý) den jsme chodili na Covid test a měli negativní výsledky PCR testu. Bylo třeba doložit přesný itinerář a žádat policii o trasování (ověření). Zrušit blokovací okno místního kolegy se podařilo až večer před odletem. Žena kolegy to s úřady řešila 3 dny. Závěr prověřování byl, že „šlo o omyl„. Zda skutečným důvodem byla nákaza Covid-19, jiný důvod, či to byl opravdu „omyl“, se nedozvíme. Náš společný návrat do Pekingu byl zázrak. Přiletěli jsme v pátek večer. Na pondělí byl plánován můj let do Dunhuang. Předchozí 2 lety byly zrušeny. Zda letadlo odletí, nevěděl nikdo. Pokud ano, bude i to zázrak. Zatím zrušeno nebylo. Mezipřistání mělo být v místě, kde byl „high risk“. Zdržet se déle než 2 hodiny by znamenalo týdenní karanténu.
V sobotu jsme šli v Pekingu na Covid test, pak jsme navštívili českou ambasádu. Nebyla daleko od našeho hotelu. Místní kolega ví, že „chodím do kostela“, poradil mi, kde je nejbližší kostel a ukázal mi, jak se tam dostanu. Pěšky to může být 45 minut, metrem 2 stanice.
V neděli jsem si přivstal. Nechtělo se mi vstávat, ale nakonec jsem se přesvědčil. Při vstupu do metra jsem bojoval s aplikací, ale nakonec se mi načetl zelený QR kód a mohl jsem si koupit jízdenku. Vystoupil jsem a snažil se zorientovat. Bylo ráno. Šlo by to i podle Sluníčka.
Kostel jsem skutečně nalezl, byl zavřený. Před vchodem byla páska a nějaký nápis. Předpokládal jsem, že kostel je zavřený z důvodu Covidu. Teprve později jsem si nápis přeložil a zjistil jsem, že byl „v rekonstrukci“. Před kostelem na lavičce dospávali bezdomovci.
Alespoň jsem si udělal pár ranních fotek. Listí a koště jsem nemohl nevyfotit. Byl podzim (20.listopadu). Přesně měsíc, po příletu naší druhé „party“.
Zpět jsem metrem nejel, šel jsem pěšky. Byla to příjemná procházka. Docela se mi líbí, když v moderním velkoměstě, zbude i něco ze starobylé Číny. I když je Peking moderní město, myslím si, že sami Číňané jsou na své kořeny hrdí, že i jim se starobylá architektura musí líbit. Coby „cizinec“ to obdivuji.
Pohled z hotelového pokoje: Broadcasting tower. Vlevo jsou antény vysílače. Byla to nedělní idyla. Po návratu se dozvídám, že kolegové mají na telefonu pop-up okno. Nikdo nezná důvod. Já do aplikace mohu, pouze dostávám zprávu, že mám doplnit travel record. Místní kolega mi píše, ať nedělám nic. „Čekej, až to žena prověří (!).“ Byl to chyták! Stačilo vyplnit, že jsem byl v „Zhanjiang“ a byl bych tam, co kolegové. Bylo třeba vyplnit všechny položky, jen ne, kde jsem byl. Teprve když autorizace proběhla a systém se znovu zeptal, kde jsem tedy byl, šlo položku rozkliknout a vybrat pouze ty části města, kde jsme skutečně byli – tj. ty, které nebyly uzavřené a nebyl v nich „high risk“.
„Cesta na letiště není zcela bez rizika.“ (Vedla přes distrikty, kde byl „vyšší risk“.) „Hned u hotelu si dej režim letadlo a zapni si telefon až na letišti.“ Dostávám instrukce.
Letenku mám business. Mám jít do salónku a tam čekat, než ohlásí nástup. Letadlo má zpoždění na příletu, začínám věřit, že odletím. Cestuji na zelený kód pro Peking. Na PCR testu jsem byl v sobotu i v neděli. Co bude v Dunhuang, uvidím. Aplikaci pro Dunhuang nelze registrovat pro cizince. Na mezipřistání nás převáží k letadlu, kterým máme pokračovat. Stejné sedadlo, pouze jiný stroj. Přílet do Dunhuang bude až po půlnoci. Hotel mám bookovaný, zda mne nepošlou do karantény, není jisté. Mohu se pouze MODLIT.
Pomodlím se celý růženec. Jdu jako jeden z posledních. Vysvětluji, že nemám místní aplikaci, protože nebere čísla zahraničních cestovních pasů. Filtr je na čísla čínských ID karet. Pekingskou aplikaci použít nelze. Paní, která mne prověřuje, mi evidentně chce pomoci. Ukazuje mi obrázek aplikace, o které už ani nevím, že ji mám. Je to celočínská aplikace, kterou jsem aktivovat v době karantény. Vzpomněl jsem si na heslo. Je to zvláštní, mám tam stále zelený kód. Paní je šťastná minimálně tolik, co já. Už, už to vypadá, že mne pustí. Přichází však starší paní. Pokud mi ta první chtěla pomoci, ta druhá se evidentně snaží mne „nepustit“. Ověřuje distrikty v Zhanjiang. Je smutná, že ty dva, které uvádím, skutečně nemají výskyt Covidu. Problémem však je Peking. Tvrdí, že distrikt, kde jsem byl na hotelu, má výskyt Covid-19. Ukazuji výsledky negativního testu ze soboty i z neděle. Mele si svou. Musím prý týden do karantény. Znovu ji opakuji, že jsem měl každý den Covid test s negativním výsledkem. Dokonce ji ukazuji i mezinárodní očkovací průkaz. Jsem 4x očkovaný proti Covid-19. Poslední dávku mám z 3.10.2022. Patová situace. Evidentně nechce ustoupit ona, ani já. Volají na hotel, kde mám bydlet. Fotí si úplně všechno. I můj český očkovací průkaz. Jsou skoro 2 hodiny ráno. Jsem jeden z posledních z celého letadla. Zázrak. Dělají „bu, bu, bu“ a musím slíbit, že půjdu na 2 Covid testy v příštích 3 dnech. Pak to ještě doplní, že na Covid test musím už cestou na hotel, pak teprve se mohu ubytovat. Píší mi vzkaz pro taxikáře. Tam údajně je, že nejprve Covid test, pak mne má odvézt na hotel. Jsou 2 hodiny ráno, já „někde v Číně“ a úplně sám. Že mne pustí, s tím nepočítal ani náš překladatel. Taxikář neumí anglicky. Domlouváme se přes aplikaci WeChat, která překládá z angličtiny do čínštiny a zpět. Ukazuji vzkaz od „sudiček“ i adresu hotelu. Zdá se, že chápe. Odběrové místo funguje 24/7. Na hotel se dostávám ve 3h ráno.
V osm hodin odjíždí kolegové. Domluvili jsme se, že školení začnou a já budu pokračovat, až se do Dunhuang dostanu. Ráno tedy jedu hned s nimi. S ohledem na účastníky kurzu si beru roušku. Přes respirátor není rozumět, papírovou roušku mít lze. Minimálně první 2 dny jsem měl zvláštní pocit. Nebál jsem se Covid-19 (jsem očkovaný). Spíše jsem si říkal, zda na radar každou chvíli nevtrhne „komando“, které nám sdělí, že to, že mne pustili, byl „omyl“ a zavřou nás všechny do karantény. Všichni se mne ptají, jak jsem se dostal do Dunhuang bez karantény a „hrdinou“ se stává můj mezinárodní očkovací průkaz. I náš překladatel si ho fotí. Co to je za zázračný dokument, na základě kterého mne „sudičky“ na letišti pustily?
Ještě před Covidem, jsem si všiml, že na každém stanovišti je někdo, kdo umí anglicky a také dobře rozumí technice. Nebylo tomu jinak ani v Dunhuang. Kromě školení, jsme za 2 týdny, zvládli realizovat i oblety. Když nepočítám radar v Changsha, který čekal na přeladění od prosince 2021 (a na následné oblety, na které jsem přiletěl v listopadu), byl radar v Dunhuang jediným novým radarem, který jsme v roce 2022 oživili, odškolili a zákazníkům předali. Nebylo to o našem menším nasazení jako o omezeních, přes která v některých případech „nejel vlak“. Přesto i tak v mnoha okamžicích nelze než DĚKOVAT (Bohu) za to, jak nadstandardně dobře, vše dopadlo. Např. zcela vážně mi místní kolega řekl, že si neumí jinak vysvětlit, že jsem na rozdíl od mých kolegů nedostat pop-up okno, mohl odletět do Dunhuang a nemusel tam do karantény, než tím, že jsem v neděli 20.11. se byl pomodlit v kostele (resp. alespoň u kostela, když kostel byl zavřený). Je to možné. Jak s oblibou říkám, to se dozvíme až jednou v Nebi – jak to celé bylo.
.Také v Dunhuang došlo na ZMRZLINU. (To ještě ve městě – kousek od hotelu). Byla dobrá. Na letišti se pak loučíme s naším překladatelem a všichni 4 cestujeme zpět do Pekingu v pátek, 2.12.2022.
Vlastně za jednu věc zde ještě chci poděkovat. I mně se pop-up okno v aplikaci pro Peking objevilo. To však jsem už v Dunhuang školil. V Dunhuang jsem aplikaci pro Peking nepotřeboval, nemohl bych však odletět do ČR, pokud bych se zpět nedostal. Hrozilo, že budou vyprodané nejen letenky, ale už i lístky na vlak. Odletět v pátek 2.12. byla nejlepší možnost. Měli jsme letenky. Pouze já měl stále „pop-up“ okno. Prý to řešilo MNOHO lidí. Měl jsem dokonce příslib, že mne v Dunhuang dostanou do letadla i v případě, že aplikace pro Peking nebude aktivní. V noci ze čtvrtka na pátek přišla sms s odkazem na odblokování aplikace a ráno jsme už všichni měli zelený kód.
Děkuji všem, kdo s organizací naší cesty pomohli. (I těm, o nichž ani nevím.)
>>>>>>>>>>>>>>>>
Pokračování:
…