Byl jsem loni už čtvrtý měsíc v Číně, a za tu dobu jsem vlastně ani nebyl nikde v kostele (resp. na mši). Práce – hotel – práce – nakoupit a spát. Ráno pak zase práce. Téměř jako za doby studií: Do školy – ze školy – vyčůrat (pomodlit) a spát. … Celý loňský rok byl v tomto tak trochu jinak. Práce bylo sice stále až „nad hlavu“, ale pokud si pamatuji i v Čechách bývaly kostely svého času po nějakou dobu také pouze „on-line“.
A vlastně mi pak tak trochu pomohla i moje čínská kolegyně. Nejprve moje pracovní tempo lehce přibrzdila a následně mne vrátila do reality. Přišla řeč i na náboženství. Vzpomínám si, že alespoň 2x jsem se pak ptal na to, zda se to v Číně může „chodit do kostela“ a ona mne ujišťovala, že ano.
„Speciálně ty, když jsi už tak dlouho v kostele nebyl.“
…
Hledali jsme kostel, který měl být podle mapy ne až tak daleko od hotelu, ale nenašli jsme ho. V neděli navečer (po návštěvě mořského světa) jsem se tedy dostal na mši v katedrále v Qingdao. Tam jsem byl už rok před tím. To už byla opět 1. neděle adventní a na adventním věnci svítila první ze čtyř svíček.
…
Dokonce jsem si pak vzpoměl, že i poslední prezident ČSSR (Dr. G. Husák) měl pohřeb v katolickém kostele. … „Jak jen mohl?“ , díví se kolegyně.
Těžko říci. Asi byl i on celý život tak trochu „věřící“. Nevím. Byl komunista. To ano. Ale také si vzpomínám, že už jako malý kluk jsem v televizi viděl, jak na Nový rok zvoní na největší zvon v Čechách resp. tehdy v Československu (tj. zvon Zikmund v Pražské katedrále).
Následující neděli jsem měl zase volný den, a po návštěvě místní ZOO jsem se na večerní mši dostal též.
Socha Panny Marie před kostelem (katedrálou) v Qingdao. Doslova oáza klidu a míru ve středu velkoměsta. Pěkné a tiché místo. Zvláště navečer, když už je tma.
Neděli před mým odjezdem trávím čas na radaru. Nikdo mi to neřekl předem, ale zbyly tam nedostatky ještě z doby instalace. Zákazník už dlouho reklamoval uzemnění kabelových tras a korozi držáků antén GPS. V úterý musím odletět a v pondělí ráno je poslední možnost prezentovat splnění zástupcům zákazníka.
Naštěstí mi s tím pomohli naši čínštní partneři, resp. kolegové. Přátelé. Bez jejich pomoci bychom radar nepředali.
Bylo čtvrt na pět. „Pokud chceš jet do kostela, měli bychom už jet.“ … „Půjdete se mnou?“ … „Ne, počkáme tě venku.“ … Nakonec se rozhoduji práci dokončit.
Bylo to i tak „o fous“. Domů se vracím jen pár dní před Vánoci.