Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Kamení

Povídka z 90.tých let:  Vyběhli jsme z halových laboratoří pražské elektrofakulty s pocitem, že máme další den za sebou. V podchodu spojovacího krčku směrem k šatně začal spolužák X. na spolužáka Y.: „Ty ženský jsou strašný. To tě, kamaráde, stojí jen čas a peníze.” „A nervy, né?” přitakal mu Y.

Dostal jsem se pak na diskusi u Salvátora, kde Jiří Skoblík (Tomáš Halík byl zrovna v cizině) mluvil se studenty na téma „interupce a umělé přerušení těhotenství”. Nakonec se tam začaly řešit otázky typu: „Jak by se měl chovat ‘katolický poslanec’ v parlamentu, co by měl hájit a prosazovat. Zda kompromis, kompromis z kompromisu, nebo naopak hájit neústupně katolický postoj s tím, že případný kompromis bude sice kompromisem, ale stále přijatelný z hlediska morálky, kdežto z kompromisu by už nebylo možné dále ustupovat.

Musím přiznat, že mne ta debata nenadchla, že i někteří další to uznali za ztrátu času. Myslím, že poslanci mají být moudří a nemoudří, pravdiví a nepravdiví, zodpovědní a nezodpovědní, ne je ještě dělit na „katolické” a „nekatolické”. Že něco není v pořádku, si uvědomuje čas od času každý. Problém je v tom, že zákon lásky nejde jednoduše popsat a zahrnout do jednotlivých zákonů. Je třeba ho mít nejdříve „v srdci”, teprve až potom na papíře a v parlamentu. Zákon o interupcích na pořad jednání přišel, a protože politika je věc veřejná, pokračoval i školní příběh.

Bylo to v pondělí po přijetí zákona. Sešli jsme se na pravidelné cvičení z matematiky. Téma potratů však bylo tak žhavé, že integrály nás nemohly až tak rozházet. Spolužák X. začal nahlas, že to je nespravedlivé a jak k tomu přijdou holky ze Slovenska, které musejí na potrat dojíždět do Čech, že za všechno mohou staré umodlené babky, které na Slovensku jdou v neděli do kostela a tady nám církev nařizuje, co si můžeme a nesmíme dovolit. I když jsem tam seděl a alespoň někteří věděli, že jsem také věřící, nebyl jsem schopný jediného slova. Dokázal jsem jen zarytě mlčet, sedět a nenapadlo mne nic, co by bylo možné říct nahlas. V bibli však stojí: „Budete-li vy mlčet, bude mluvit kamení”. A tehdy jsem zažil, že „kamení” promluvilo.

Když paní doktorka vedoucí cvičení zpozorovala, že se matematice tak hned věnovat nebudeme, usoudila, že by nás měla „zkrotit“. Řekla proto, že když ona ležela se svým třetím dítětem v porodnici, byla tam maminka, která měla už deváté těhotenství, přitom první porod. To nás zarazilo. Prý měla šest interupcí, dvě děti nedonosila a tohle bylo první donošené dítě. Byl to slušný argument proti interupci jako praktikované „obraně“ před početím. Spolužák X. řekl, že tohle uznává, ale pak stále něco namítal, až to dopadlo tak, že paní doktorka řekla, aby X. přišel k tabuli. Tím dostala průběh cvičení pod svoji kontrolu a my se museli ještě držet, abychom se nezačali smát spolužákovi, který to odnesl. V mých očích však naše cvičící stoupla, protože jsem netušil, že by se právě ona dokázala veřejně (před celým kruhem) zastat této věci.

Po cvičení jsme to na chodbě v klidu dopovídali. Byli jsme přitom už více kamarády, než soupeři a soky. Kamarád X. se přiznal, že byl doprovodit svoji holku na potrat a má proto už nějaké zkušenosti. Bavili jsme se upřímně a otevřeně, jak život není jednoduchý. Nakonec X. řekl: „Pořídil jsem si auto. Je to levnější a je s tím míň starostí.”  A než jsme večer skončili, se ještě v kruhu zeptal: „Chcete vzít někdo na Jižní Město?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama