Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Kamení

Povídka z 90.tých let:  Vyběhli jsme z halových laboratoří pražské elektrofakulty s pocitem, že máme další den za sebou. V podchodu spojovacího krčku směrem k šatně začal spolužák X. na spolužáka Y.:„Ty ženský jsou strašný. To tě, kamaráde, stojí jen čas a peníze.” „A nervy, né?” přitakal mu Y.

Dostal jsem se pak na setkání/diskusi u Salvátora, kde Jiří Skoblík (Tomáš Halík byl zrovna v cizině) diskutoval se studenty na téma „interupce a umělé přerušení těhotenství”. Nakonec se tam však začaly řešit otázky typu: „Jak by se měl chovat ‘katolický poslanec’ v parlamentu, co by měl hájit a prosazovat. Zda kompromis, kompromis z kompromisu, nebo naopak hájit neústupně katolický postoj s tím, že případný kompromis bude sice kompromisem, ale stále ještě přijatelný z hlediska morálky, kdežto z kompromisu by už nebylo možné dále ustupovat.

Musím přiznat, že mne ta debata nenadchla, že i někteří další to uznali spíše za ztrátu času. Myslím si, že poslanci mají být moudří a nemoudří, pravdiví a nepravdiví, zodpovědní a nezodpovědní, ne je ještě dělit na „katolické” a „nekatolické”. Že něco není v pořádku, si uvědomuje čas od času každý. Problém je v tom, že zákon lásky nejde jednoduše popsat a zahrnout do jednotlivých zákonů. Je třeba ho mít nejdříve „v srdci”, teprve až potom na papíře a v parlamentu. Zákon o interupcích na pořad jednání přišel, a protože politika je věc veřejná, pokračoval i náš školní příběh.

Bylo to hned v pondělí po přijetí toho zákona. Sešli jsme se ve třídě na pravidelné cvičení z matematiky. Téma potratů však bylo tak žhavé, že nějaké ty integrály nás až tak rozházet nedokázaly. Spolužák X. nahlas začal, jak to je pěkně nespravedlivé a jak k tomu přijdou ty holky ze Slovenska, co musejí na potrat dojíždět až do Čech, že za všechno mohou ty staré umodlené babky, co na Slovensku jdou v neděli do kostela a tady nám pak církev nařizuje, co si můžeme a nesmíme dovolit. I když jsem tam seděl a alespoň někteří věděli, že jsem také věřící, nebyl jsem schopný jediného slova. Dokázal jsem jen zarytě mlčet, sedět, čekat a nenapadlo mne nic, co by bylo možné říci nahlas. V bibli však stojí: „Budete-li vy mlčet, bude mluvit kamení”. A tehdy jsem zažil, že „kamení” opravdu promluvilo.

Když paní doktorka vedoucí cvičení zpozorovala, že se matematice jen tak věnovat nebudeme, usoudila, že by nás měla něčím „zkrotit“. Řekla proto, že když ona ležela se svým třetím dítětem v porodnici, byla tam maminka, která měla už deváté těhotenství, přitom však první porod. To nás zarazilo. Prý měla šest interupcí, dvě děti pak nedonosila a tohle bylo její první donošené dítě. Byl to slušný argument proti interupci jako praktikované „obraně“ před početím. Spolužák X. řekl, že tohle tedy uznává, ale pak ještě stále něco namítal. Takže to dopadlo tak, že paní doktorka prohlásila, aby X. přišel k tabuli. Tím dostala průběh cvičení pod svoji kontrolu a my se museli krotit, abychom se nezačali smát spolužákovi, který to za nás odnesl. V mých očích však naše cvičící dost stoupla, protože jsem netušil, že by se právě ona dokázala veřejně (před celým kruhem) zastat této věci.

Po cvičení jsme to na chodbě v klidu dopovídali. Byli jsme však přitom už více kamarády, než jen soupeři a soky. Kamarád X. se přiznal, že byl doprovodit svoji holku na potrat a má proto už nějaké zkušenosti. Bavili jsme se upřímně a otevřeně, jak život není jednoduchý. Nakonec X. řekl: „Pořídil jsem si auto. Je to levnější a je s tím míň starostí.”  A než jsme večer skončili, se ještě v kruhu zeptal: „Chcete vzít někdo na Jižní Město?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama