Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Mezi Eufratem a Tigridem

Blízký východ je území, na němž se zrodila tři světová náboženství - židovství, křesťanství, Islám. Tyto světy se tam dodnes prolínají a bližší pohled na dějiny těchto míst může tak přinést řadu zajímavých otázek i lákavých odpovědí. Tím spíše, že jde o místa výslovně citovaná Biblí - místa, kde se uskutečňovalo setkání člověka s Bohem.

„Ironií osudu má jen málo teologů dostatečné vzdělání ve fyzice, aby s ní udrželo krok v detailech, a málo fyziků má dostatečné pochopení pro širší problémy, jež by napomohlo plodnému dialogu. Teologové věří, že znají otázky, ale nemohou pochopit odpovědi. Fyzikové si myslí, že znají odpovědi, ale nemohou znát otázky. … ”   John D. Barrow – Teorie všeho

Trocha historie:

Mezopotámie je oblast mezi řekami Eufratem a Tigridem (tzv. Meziříčí), která sama je součástí tzv. Úrodného půlměsíce sahajícího od Perského zálivu až po deltu Nilu (Dolní Egypt). Jde o místa, která jsou považována za možnou kolébku civilizace. I sama biblická zpráva v prvních kapitolách knihy Genesis [1] na tato místa odkazuje a hovoří přímo o řekách Eufrat a Chidekel (hebrejský název řeky Tigris) jako o řekách „vycházejících ze zahrady Eden“ – biblického ráje (Gen,2,10-14). V němž mělo dojít k prvotnímu pádu lidstva po svedení hadem (Gen 3,1-7) a k vyhnání lidí z tohoto ráje (Gen 3,22-24).

Přestože [5] považuje diskuse o vzniku života spíše za záležitost (před)minulého století: „…Když se v 19. století debatovalo o tom, vznikl-li život ve svých současných, zázračně přizpůsobených formách spíše darwinovskou evolucí než speciálním stvořením, poukazovali vědečtí komentátoři na to, že oba názory v podstatě konvergují. Současný stav vyvíjejícího se světa nemůže být totiž ničím jiným než přesným zrcadlením speciálních počátečních podmínek.”, existuje dodnes řada lidí ochotných hájit svůj jediný, správný a pravověrný názor za použití všech sobě dostupných prostředků, což leckdy činí smysluplnou a plodnou diskusi nemožnou. Z toho důvodu se může stát jakékoliv uvádění faktů publikovaných a předkládaných „laické“ veřejnosti vždy nebezpečím střetu demokratického světa vědeckosti se světem jednoduchých účelovostí.

Nemá smysl se svářet, zda je Země stará 4,5 tisíce let nebo zda přijmeme datování uváděné např. v [2] a dalších pramenech. Podle nich je datováno osídlení skupinami lovců a sběračů do doby kolem r. 90 tisíc let př.Kr., zavádění kostních nástrojů kolem r. 12 500 př.Kr., pěstování pšenice kolem r. 8 300 př.Kr., chov ovcí kolem roku 7 500 př.Kr., počátek hrnčířství v Sýrii kolem roku 6 000 př.Kr., zpracování mědi kolem roku 3 500 př.Kr., hrnčířský kruh v Palestině kolem roku 2 000 př.Kr. Rozhlasem proběhla dokonce i zpráva o člověku neandrtálského typu, který se měl vyskytovat před 150 tisíci lety. V [2] je uvedeno období kolem roku 11 000 př.Kr. jako doba, kdy se začaly objevovat stálé osady. Stálá sídliště začala vznikat v 9. a 8. tisíciletí př.Kr., např. Jericho, Murejbát v Sýrii, Gandž v Persii. Ke vzrůstu počtu vesnic došlo v průběhu 7.tisíciletí př.Kr. s rozvojem zemědělství a chovem dobytka. V 5. a 4. tisíciletí dále přibývalo stálých sídlišť a objevovaly se nové stavební techniky, umění i řemesla. Ke konci 4. tisíciletí (počátek starší doby bronzové) začala vznikat opevněná města. Oblast Mezopotámie obývali Sumerové užívající klínové písmo. Kolem roku 3 000 př.Kr. bylo již zřejmě mnoho vesnic opuštěno a opevněná města fungovala jako centra obchodu. Putování praotce Abraháma (popisované v Gen 12,1-9) je datováno různě. Odhady se pohybují mezi roky 2 000-1 000 př.Kr. Existují však vážné důvody pro uvažování již 18. století př.Kr. Ve stručném výčtu stojí za zmínku objev města Mari ve 30. letech 20. století (datovaného právě do 18. st. př.Kr.), kde byly nalezeny hliněné tabulky s akadským klínopisem. Do poloviny 18. století př.Kr. je možné datovat počátky říše starobabylónské po několik století ovládající oblast Mezopotámie. Ta byla následně vystřídána říší asyrskou. Její největší rozkvět byl v 9. a 8. století př.Kr. Na konci 7.století př.Kr. vzniká říše Novobabylonská. Roku 587-586 byl králem Nabuchodonozorem zničen Jeruzalém a nastala (pro Židy) doba tzv. babylonského zajetí. Roku 539 dobyl Babylon perský král Kýros (město se vzdalo bez boje) a nastala doba říše perské. Roku 333 př.Kr. obsadil Persii Alexandr Veliký a po deset let (do jeho smrti) byla Mezopotámie součástí říše Řecké. Zajímavým může být zjištění, že židovské texty Bible byly sepsány v době mnohem pozdější (babylonské zajetí – 6. století př.Kr.) a jsou i o událostech mnohem mladších, než jsou jiné dochované stopy a záznamy o životě na Zemi. Máme tedy přijímat nebo odmítat texty a poselství Bible?

Vsuvka:

Rád bych napsal vsuvku, ač se může zdát, že se starověkou Mezopotámií tolik nesouvisí. Byl to známý z kolejí. Byl vychován jako katolík a svěřil se mi, že s příchodem na studia v Praze přišel o kontakt se společenstvím věřících doma, že začal přicházet i o svůj vztah ke katolické liturgii. Poznal mezi katolíky lidi, kteří si „vyšlapali“ vztah k Bohu a „žili svoji víru“. Nabyl však dojmu, že toto „jasno“ měli všichni jen pro vlastní potřebu (svět, v němž žili), ale obecně filosofie a „učení“ katolické církve mu prý nebyly schopny bezesporu vypovědět pravdu o světě. Začal proto s poctivostí mladým lidem vlastní hledat pravdu v jiných nábožensko-filosofických směrech. Prošel prý i zen-buddhismem, ale nakonec se dostal k lidem z tzv.Církve sjednocení. Tam prý našel jak společenství mladých, tak „logicko-filosofický nadhled“, který mu přišel jasnější a pravdivější, než nauka katolické církve a její liturgie. Tato církev byla založena panem Moonem z Jižní Koreje, který své učení rozvedl v knize DIVINE PRINCIPLE [4]. Dnes má mít tato církev ve světě řadu příznivců a kniha Principů je základem nauky toho hnutí. Celé dějiny jsou podle této knihy dějinami lidstva k lepší společnosti. K takové, jaká byla původně chtěna a zamýšlena Bohem, když stvořil člověka v biblickém ráji. Jedinou cestou, jak tohoto lepšího světa na Zemi dosáhnout, je změna sebe sama a chování jednotlivých lidí blíže ideálu, jaký byl chtěn Bohem, když tvořil Svět. A ideálem správného života je dokonalá rodina, proto i na osobu Krista je nahlíženo jako na proroka, který své poslání nesplnil a nedokončil, protože jeho úkolem mělo být založení dokonalé rodiny. Což se dnes podařilo až panu Moonovi a on je proto dle Principů [4] druhým Kristem poslaným od Boha a jím založená rodina lásky má nastolit lepší svět, v němž lidé budou žít dokonalým životem. V [4] je chápána řada věcí z Bible jen symbolicky a netrvá se na doslovných výkladech. Je rozlišováno mezi tzv. časem biblickým a časem skutečným. Bible hovoří o stvoření světa v sedmi dnech, ale to mohlo v čase skutečném odpovídat i několika miliardám let. Tím by nebyl tento výklad biblických textů ani v rozporu s teoriemi evoluce a velkého třesku, neboť od okamžiku počáteční singularity do času stvoření člověka, stejně jako od okamžiku vyhnání lidí z biblického ráje do doby naší, mohl ve skutečnosti uplynout libovolně dlouhý čas. Zdá se tedy, že by toto učení nemuselo být v rozporu ani s názory soudobé fyziky.

Malý detail – Nespojitost:

Zastavme se u detailu. Můj známý, stejně jako to šlo vyvodit z knihy [4], zastával pro mne překvapivý názor, že oblast prvotního ráje na Zemi skutečně existovala a jak uvádí Bible (druhá kap. knihy Genesis), šlo o oblast vymezenou řekami Píšon, Gíchón, Chidekel (Tigris) a Eufrat. Přečteme-li si však pozorně o vyhnání z ráje: “Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.” Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil Cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.“ – Gen 3,22-24, je na místě přiznat, že biblické líčení je pouze abstrakcí jakéhosi ráje mimo náš svět, mimo náš prostor a čas, protože v opačném případě by v minulosti mohli být lidé nesmrtelní, což je ve sporu s povahou života ve Vesmíru. Existuje tedy nespojitost (díky onomu „vyhnání“) mezi rájem líčeným v Bibli a světem, v němž žijeme a přemýšlíme my, který popisuje dnešní fyzika. Dokud si toto neuvědomíme, nebude nám (zcela logicky) činit potíž připustit, že pokud už v minulosti na Zemi jednou ráj byl, není důvod k tomu, aby se poctivým snažením lidí nemohl dokonalý život nastolit znovu. Možná právě proto mají tyto náboženské a filosofické směry (a byla to i jedna z logických chyb komunismu) i dnes tolik příznivců mezi těmi, kdo s budováním „ráje na Zemi“ nemají mnoho zkušeností. Díky kolegovi z kolejí jsem si tak mohl uvědomit, že zamýšlení se nad historií civilizace může přinést řadu hlubokých až filosofických otázek. Ve světle křesťanství lze však alespoň chovat naději, že i nespojitost na konci života každého z nás (a snad i nespojitost zmíněná zde) je přeci jen „integrovatelná“ [9].

Odkazy:

[1] Bible, Ekumenická rada církví 1988

[2] Pritchard,J.,B.: Biblický atlas, Česká biblická společnost, Praha 1996

[3] Dowley,T.: Školní biblický atlas, Česká biblická společnost, Praha 1994

[4] Divine Principle: The Holy Spirit association for the Unification of World Christianity, second edition, HSA-VWC, West 43rd street, N.Y. 1036, New York 1973

[5] Barrow, J.: Teorie všeho. Hledání nejhlubšího vysvětlení, MF, Praha 1996

[6] Hawkinng, S.: Stručná historie času, MF, Praha 1991

[7] Hawkinng, S.: Černé díry a budoucnost vesmíru, MF, Praha 1995

[8] Grygar, J.: Vesmír, jaký je, Mladá fronta, Praha 1997

[9] Hajný M.: Příběhy psané životem,  VÁNOCE

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama