Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Mise 2020

V Čechách se rozjíždí drudá vlna epidemie a já koncem srpna 2020 odlétám do nejbezpečnější země světa (minimálně co se epidemie týče) tj. do Číny. Přesněji do Čínské lidové republiky. Na rozdíl od Evropy, kde restrikce nebyly tak přísné, berou v Číně situaci vážně a každý, kdo překročí hranice, musí po příletu do 14 denní karantény. Nebylo to milé, ale přežil jsem to. Měl jsem tolik práce, že jsem ani vše během karantény nestihl. Snad to však bylo lepší, než chodit po pokoji a počítat kroky. 14 dní života, je 14 dní života.

Výhled z balkónu karanténního hotelu. Být zde jako turista a nebýt pandemie, co víc si přát?

Projekt měl díky pandemii zpoždění, tak na nás čekalo mnoho práce. Naše „mise“ začínala tam, kde jsem v prosinci 2019 práci končil, tj. v Qingdao na východním pobřeží. Tam (jak jsem poznal už o rok dříve) je dodnes znát částečně německý vliv. A také naše cesta v roce 2020 se uskutečnila díky charterovým letům společnosti Lufthansa, které organizovala německá obchodní komorou. Zaujala mne německá pečlivost už před odletem z Nemecka. PCR testy hodnotily nezávisle vzorky A a vzorky B. Lehce nadstandardní byla pak i samotná karanténa. Dokonce nás na pokoji čekal každého i dárek v podobě místních piv i řada prospektů pro okolí města Qingdao.

(Pozn.: Tsingtao je světová značka a není zřejmě náhodou, že i u zrodu tohoto „skvostu“ stáli Němci, kteří první pivovar na území dnešní Číny (ČLR) začátkem minulého století založili.)

Ještě dříve, než za námi zaklaply dveře hotelového pokoje, byly tam už připraveny věci, pro náš pobyt. Na stolečku přede dveřmi nás čekalo 3x deně jídlo a 2x denně nám přišli změřit teplotu. Každý den byly na stolečku nápoje včetně piv. Pokud bych chtěl, mohl bych jich každý den mít několik. Snažil jsem se to však držet pod kontrolou a „pokušení“ nepodlehnout.

Loni jsme ještě nebyli očkovaní a jedinou ochranou proti Covid byla prevence. Teploměr nad námi visel jak „Damoklův meč“. Chtěl jsem být připravený, „netahat čerta za ocas“ a pokud by se teplota blížila ke 37° C, mít možnost vzít si hned Paralen (nebo i dva). Kombinovat alkohol a prášky jsem nechtěl. To byl vlastně i důvod, proč jsem za celou dobu tam vypil pouze několik málo piv.

Výhled z balkónu hotelového pokoje v noci.

A výhled z balkónu hotelového pokoje ve dne. Silueta (železná konstrukce s proskleným prostorem uvnitř) vypadala jako kostel, ale zda to byl opravdu kostel, nevím. „V Číně je mnoho věcí, které jsou jinak, než se zdají být.“ řekla mi později místní kolegyně. Nicméně nějaký „kostel“ či radnice to zřejmě být mohl, protože za dobu naší karantény jsem na prostranství před „kostelem“ viděl fotit se nejedny svatebčany.


Po ukončení karantény se přesouváme na severových Číny do měst Changchun, kde mám zprovoznit radar a proškolit zákazníka. Program je nabitý a doba délky našeho pobytu v ČLR omezená. Pochopil jsem, že v Číně je možné mnoho věcí, ale musejí být dopředu domluvené. „Kouříš?ptá se mne nadřízený, který za námi přijel na stanoviště. Odpověděl jsem podle pravdy. Bohužel jsme se následně nedohodli. Nesehnali lidi v termínu, který byl navržen. Museli jsme program přeskládat + já díky tomu musel zůstat v Číně o měsíc déle. Snad kdybych tehdy tu cigaretu vykouřil, třeba bychom snáze nalezli řešení. Nevím.

Osobního volna při služebních cestách mnoho nebývá. Na konci ulice, kde jsme v Changchun na hotelu bydleli, byl vidět kříž. V sobotu odpoledne, když jsem měl chvíli času, jsem se tam zašel podívat. Našel jsem křesťanský kostel.


Dokonce jsem krátce i nahlédl dovnitř. Běžel tam program.

Místní technik nás pozval na večeři do korejské restaurace. Všude kde jsem, se mne ptají a všude říkám, že nechci „spicy“. Jsem už sice „trénovaný“, ale přesto asijská kuchyně bývá pálivější, než je můj standard.

Tentokráte to však bylo tak akorát. Byl to i zde tzv. „hot pot“ (horký kotlík), ve kterém se jídlo vaří přímo na stole. Zažil jsem to už vícekrát a při více lidech to bývá vždy milá akce.

Protože se termín školení odložil, odlétám  podpořit kolegy na další radar a připravit se na školení zákazníka tam. V neděli máme volný den, a já vyrážím s kolegou do parku nad městem.

Bydlíme ve městečku, které je od centra Chengdu vzdálené asi 60 km, máme to však blíže na nově budované letiště.

Zaujal mne pes na pytlech cementu v místních stavebninách (tj. v obchůdku u cesty).  Je to cosi, co je na současné Číně skutečně obdivuhodné. Masivně se zde staví a investuje. Pochopil jsem, že jde o program rozvoje tzv. „Čínský sen“. Pochopil jsem, že i nové letiště v Chengdu bylo/je součástí tohoto plánu.

Co mne však překvapilo ještě více (a musím říci, že příjemně), že jsem zde potkal tým mladých lidí, kteří rozumněli své práci, byli nadšení a měli o techniku zájem. Přitom ani nebyli nijak „nafoukaní“ či arogantní. Prostě fajn lidi. Bylo jich sice několik, ale fungovali velmi dobře. Pro dodavatele je vždy lepší, když může mít na straně zákazníka techniky znalé věci, s nimiž pak lze i případné problémy snadněji a hlavně rychleji řešit.

Pohled na jednu ze šesti drah nového letiště. Fascinovalo mne, jak dobře bylo vše organizované a jak vše rostlo doslova jako „houby po deště“. Byly jsme tam před méně než rokem, a přitom nové letiště v Chengdu bylo otevřeno již letos v létě (2021). Jaké obrovské úsilí muselo být vynaloženo, aby vše bylo dokončeno včas. Bylo to až „nakažlivé“ jak se tam všichni snažili. Nikdo nehledal problémy, všichni si vycházeli vstříc. Málokdy a málokde lze něco takového zažít.


Po dokončení školení, obletech a předání zařízení zákazníkovi, letím zpět do Changchun dokončit naši práci tam. Nenašli jsme jiné řešení, než školení rozdělit na 2 části. V termínu přesně, dle přání zákazníka. První část odškolil kolega, který asistoval u testů zařízení, druhou část jsem musel dokončit já.


Opět zažívám něco, co je specifické pro tuto část světa. Den po mém příletu se mění počasí. Z cca +15°C klesá během několika málo hodin teplota na cca -15°C. Protože ve vzduchu byla zřejmě vysoká vlhkost vše se obaluje ledem. Je z toho úžasná zimní scenérie. Dokonce si jdu po dlouhé době znovu zaběhat a mám pocit, že je to zde tak nádherné jako někde v lese zimních Jizerek.


Výhled na zasněženou zimní krajinu na mne čeká i z ochozu radaru. Ledem je obaleno vše. Kromě hezké scenérie mají však rozmary počasí za následek i lehčí „trable“. Např. jesm pochopil, že stejně jako kovové zábradlí jsou obaleny ledem i troleje elektrického vedení a v podstatě ze dne na den nemohou jezdit elektrické vlaky. Jediným způsobem je dráty mechanicky „očistit“, což ale prý není reálné pro tisíce kilometrů elektrických tratí.

Samozřejně, jak se s tím netajím ani před našimi zákazníky, Čína je „výzvou“ (challenging). Což samozřejmě platí i pro naše technologie. I my musíme akčně řešit, s čím jsme se na jiných místech světa a u jiných zákazníků nesetkali.


V něčem je Čína jiná, v něčem můžeme mít podobné zkušenosti. … Docela jsem se zapotil a přivedla mne do rozpaků otázka „na tělo“ v den českého státního svátku: „Proč se v Čechách 17.11. nepracuje?“ ptá se mne zákazník a já váhám, zda říci přímo, že je to proto, že oslavujeme „konec komunismu“.
Přeci jen, v zemi kde komunismus také už desetiletí funguje si nejsem jistý, zda tato odpověď někoho nenaštve. Zákazník vytuší moje rozpaky a nakonec odpoví za mne. „Komunismus, jaký máme zde je jiný, naž jaký jste zažili v Československu.“ … Aniž bych to vnímal jako nějakou agitaci, nelze než s tím souhlasit. V podstatě má pravdu a asi tomu tak opravdu je.

Hlavní rozdíl ale asi ani není „politický“, ale spíše v tom, že my Češi jsme velice malý národ. U nás každý je „originál“ a musí mít něco extra. V Číně je mnohem více znát cosi jako „národní hrdost“. V Číně lidé asi mnohem více věří svým institucím, než je tomu u nás v naší malé zemi a zřejmě i to je důvod, proč v Číně věci fungují lépe. Nevím.

Samotná míra otevřenosti a logického myšlení mne však překvapuje. Lidé jsou i v Číně zcela normální, tj. stejní jako kdekoliv jinde na světě.


„Už jsi zde někdy byl?“ ptám se čínského kolegy, který mne doprovází do budovy policie, kde na týden odevzdávám můj cestovní pas pro prodloužení mého víza. „Ne, nikdy.“ (Vlastně ani já si nejsem jistý, zda se pak týden budu moci pohybovat v cizí zemi pouze „s papírkem“, který můj cestovní doklad nahrazuje. Jsem však ujištěn, že ano, tak to neřeším. Týden na to jde se mnou pas vyzvednout naše čínská kolegyně a vše je v pohodě. Dokonce mi vízum prodloužili až do konce roku, ne pouze do termínu týden před Vánoci, na které už plánuji být doma.)


Na oběd se stavujeme v jídelně místního výzkumného ústavu. Trochu nás zaskočily tácy, na kterých se jídlo podávalo, ale pro toho, kdo není vybíravý ani toto není nepřekonatelné. Vlastně mne i potěšilo, že jsem na tom mohl být stejně jako místní. Tj. nebýt pouze „turista“, ale zažít místní život.


Cestu končím tam, kde jsem ji začal a po 3 měsících mám zde i 2 volné neděle. První z nich využiji k návštěvě vodního světa a druhou k návštěvě místní ZOO.


Je obdibuhodné, co vše dokáží v Qingdao se zvířaty. Delfíni, velryby, lachtani, mroži, to jsem nikde jinde neviděl.

Poprvé v životě jsem viděl i polární lišku.


Je prosinec a já jsem u moře.

Stavba, která je symbolem města.

Hra oblíbená v Číně. … Námořníci na mole hrají karty.

Předposlední dvě neděle jsem se večer dostal i do kostela. Ten samý kostel (katedrála) co při mé předchozí návštěvě. Dokonce jsem vedle katedrály objevil obchůdek, kde bylo možné koupit si různé pohledy, přívěšky a místní suvenýry. Nečekal jsem to a byl jsem tím mile překvapen.

Týden a něco před mým odletem se mi splnilo i moje další velké přání. V místí ZOO v Qingdao jsem mohl uvidět skutečného živého PANDU.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama