Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Návrat

Poslední z mých vzpomínek na létání na Novém Zealandu.

V „šuplíku“ mám ještě pár fotek „z výšky“, které jsem zatím neukázal, a které by mohly potěšit oko i zdejšího čtenáře. Zveřejňuji je v naději, že i někoho jiného by mohly nadchnou a povzbudit k „výletu do oblak“.

Hastings byl klidný kraj. A příjemné bylo i plachtění s „glajdrem“ Mike-Xray (ZK-GMX).

Runway 01 (azimut 10°) nebyla dlouhá, vlečný letoun s větroněm, se však vždy v pohodě zvedl.

Na obrázku níže je pohled z cockpitu těsně před startem. Lano je už napnuto a odlepení se od Země, je jen otázkou času. Pilot vlečné sleduje větroň ve zpětném zrcátku (jako v autě).

Zatímco na fotografii výše rychloměr i vário ukazují nulu (nulová rychlost i nulové stoupání) a výškoměr je nastavem na hodnotu 70 stop (tj. cca 21 m nad hladinou moře), na obrázku níže ukazuje vário stoupání více než 10 uzlů tj. více než cca 5 m/s – to okem metrických jednotek. Tkanička na skle funguje jako „sklonoměr“. Ideálně má ukazovat rovně ve směru letu. Teď zrovna ukazuje na lehce menší náklon, než by měl být. Při řízení aerovleku se to však toleruje.

Tkanička na obrázku níže je již téměř rovně, zato však vlečná lehce utíká vlevo. Aerovlek je sám o sobě dobrá „pilotní škola“. Není to takový „katapult“ jako při vzletu navijákem, ale neustále je třeba polohu za vlečnou korigovat. Záleží na počasí, záleží na typu větroně. Twin Astir nebyl špatný. Na rozdíl od starších větroňů (ale i českého Blaníka) je těžší a díky tomu má i větší setrvačnost. Na naučení se řízení aerovleku je to „dobrá škola“. Prudké výchylky nebývají „dobrý nápad“. Lépe je stále sledovat vlečnou a co nejpřesněji opravovat odchylky v počátku, dokud není třeba prudší zásah.

Na obrázku níže je výška zobrazovaná na barometrickém výškoměru 1800 stop (cca 600 m.n.m.). Kmitočet rádia je naladěn na frekvenci řídící věže v Napier. Rychlost 61 uzlů (cca 113 km/h). Kompas ukazuje na východ.

Při výhledu z kabiny vpravo je vidět Hastings, za ním moře. Na sever pak je Napier s národním (veřejným) letištěm.

A ještě jednou Hastings (východní pobřeží ostrova) – ve směru letu od severu na jih.

Oblačnost od jihozápadu nevypadá dobře.

Létáme „kolem letiště“.

A ještě jednou pohled na krajinu.

Zbývalo už jen zabalit, prodat auto a vyrazit zpět. Na letišti jsem se už rozloučil. Úterý po dalším víkendu, jsem měl letenku domů do Evropy. Auto jsem zamýšlel prodat až v Aucklandu. Když jsem na něj však nalepil „For Sale“ ozval se mi zájemce ještě v Hawkes Bay. Změnil jsem tedy plán a zůstal na backpakeru „Rotten Apple“ až do pondělí s tím, že v neděli se ještě naposledy podívám na letiště. Poslední lety na NZ (z poslední neděle) byly pěkné a jsem za ně rád. První jsem si zvolil let s Ka13. Byl to starší německý větroň. Byl lehčí než Twin a na co si pamatuji, že po startu jsem musel použít k řízení plné výchylky kormidel. Foukal boční vítr, ale hlavně větroň měl poměrně větší plochu ocasních ploch (i trupu) než GMX. Bylo to sice v pohodě, ale po roce létání pouze na větroních Twin Astir to byla nepřehlédnutelná změna. Jinak byl ZK-GKA docela „hodný“. Malcom, který se mnou letěl jako instruktor, mi dovolil vyzkoušet si minimální rychlost. Bylo to sice úplně „jiné“, ale Kilo-Alfa letěl i přistál jak měl. Poslední let jsem věnoval GMX. Byla mým nejmilejším větroněm, se kterým jsem do té doby létal a na dlouhou dobu nejmilejším asi i zůstane. Byl to velice pěkný a klidný let. Díky termice to bylo do řízeného prostoru letiště z Napier a mohl jsem si naposledy potrénovat leteckou angličtinu. Tentokráte jsem zaletěl blíže k Hastings a z „výšky“ si prohlédl centrum města. Byl to můj poslední let na NZ a bylo mi jasné, že pokud se nestane zázrak, se sem už nikdy nepodívám. Doslova jsem si to tedy užíval a „hltal“ poslední vjemy s každým pohledem.

Na snímku výše je ZK-GMX už uklizená v hangáru. Odpočívá a čeká na nová dobrodružství, na nové piloty. Poslední foto z letiště v Hastings je s Johnem MacConville – bývalým námořníkem. V době, když jsem byl v Hastings, byl sekretářem Gliding clubu. (O snímek jsem požádal Nelsona Pomeroy.)

Moje poděkování patří především Davidu Davidsonovi, který byl prezidentem klubu v době, kdy jsem v Hastings mohl létat, ale i všem tehdejším členům klubu. Nakonec i Jamesi Foremanovi, který mne svezl autem zpět do Hastings poslední den. Létání, které bych přál zažít každému.

 

Reklama