To jsou ale paličáci, musel si pomyslet nejeden z velitelů kamaráda, který byl voják, resp. tehdy studoval vojenskou medicínu. „Buď vstoupíte do strany, nebo vás nenecháme dostudovat.“ „Nezlobte se, já jsem věřící a je to proti mému přesvědčení.“ A ač měl průměr 1.0, skutečně musel odejít. Ať to byl zázrak, nebo jen „souhra náhod“, mohl na jiné škole dostudovat aspoň jako „civil“.
Bylo to necelé dva roky před koncem „totality“, kdy byla pouť v pražské katedrále. Tou začínalo u příležitosti svátku Anežky Přemyslovny (koncem února 1988) „Desetiletí duchovní obnovy národa“. (Pozn.: Svátek Anežky Přemyslovny byl 2. března. Po svatořečení v Římě 12.11.1989 byl přesunut na 13. listopad.) Vyjeli jsme za brzkého rána autem našeho kamaráda (mladého lékaře) a kromě jeho, mne, mé sestry se do stařičké Škody 110 vešel ještě náš soused, jeho sestra a jejich teta. Jako každá větší „církevní akce“, měla i tato pouť nádech jisté „ilegality“. Již v Jaroměři nás dojelo auto Veřejné bezpečnosti. Bez větších cavyků nás však nechali pokračovat. Okénka byla orosena, proto příslušník nepostřehl, že se nás vzadu krčilo více, než by mělo. Další nečekaná zastávka nás čekala v Chlumci nad Cidlinou. Neproklouzla ani myš, prověřen byl každý automobil. Pomocník stráže Veřejné bezpečnosti odstavoval vozidla a uniformovaný strážník je kontroloval. „Dobrý den“, pozdravil zběžně ten, který auta zastavoval a prohlížel si osádku vozu. „Kam jedete?“ „No né! Vždyť vy tam vzadu sedíte čtyři!“ A jen co popadl dech se rozběhl k uniformovanému členu bezpečnosti: „Pane veliteli! Pane veliteli! Šest! A na Prahu!“ To byl zřejmě tak velký šok, že ještě nic takového nezažil. Trvalo chvíli, než přišel zpět a bylo vidět, že je očividně v rozpacích: „Pane řidiči, to přece nejde, vždyť auto je pouze pro pět osob, to si budete muset někdo vystoupit.“ Alfons vylezl z auta a šel na stopa. Příslušník pomocné stráže tam teď stál a bylo vidět, že opět znejistěl. Jako by rozvažoval, zda neudělal něco špatného. „No jo, ale jak se tam teď dostane?“ Začal uvažovat nahlas. „Počkejte, tady stojí další auto a mají místo – to by ho mohli přece svézt!“ „Alfonsi, počkej“ volali jsme, ale on se neohlédl. „Alfonsi“ zavolal také příslušník pomocné stráže, když viděl, že nás neslyší. Alfons se otočil a příslušník nesměle dodal: „Tady, tady se svezte, zde mají místo.“ Nechápali jsme. Byl to zázrak, či výjimka mezi příslušníky??? Snad mu ani nedošlo, že udělal dobrý skutek. Bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomil, že ani policisté nemusejí být vždy jenom ti „zlí“, že mohou být druhým i ke prospěchu.
Na konci hradecké dálnice těsně před Prahou čekala další uzávěra. Tentokrát to však bylo o poznání přísnější: „Občanské průkazy !!!“ Děl nepříjemný důstojník oděný celý v černém. „Kde pracujete?“ obrátil se na řidiče. „V nemocnici“ odpověděl kamarád. „A co tam děláte?“ nedal se ten chlápek zastrašit. „Lékaře.“, řekl řidič. „Nó dobřéé, … tak si pište LN24…“ začal diktovat čísla občanských průkazů do vysílačky odcházeje od našeho vozu. Byla to dlouhá chvíle, co jsme tam stáli a nikdo z nás netušil, co „pány v černém“ napadne. Bylo to zvláštní. Nic zlého neprovést, přesto být zanesen kdesi „v systému“. Nakonec nás pustili, ale příjemné to nebylo. Jak jsme se dozvěděli, nebyli jsme jediní. Stavěli toho rána všechna auta a všechny autobusy přijíždějící do Prahy. Proč v samotné Praze nestavělo z „technických důvodů“ metro na Malostranské ani na Hradčanské? Proč nejezdily tramvaje v okolí Pražského hradu a v kopci nad Malostranskou bylo právě tuto sobotu mnoho dělníků v oranžových vestách, kteří předstírali údržbu kolejí? To už nikdo nezjistí. V samotné katedrále bylo dost plno. Až jsem se divil, kde se vzalo tolik lidí co „chodí do kostela“, kterým stojí za to si přivstat. Bylo to zvláštní, až snad tajemné. Mše jako každá jiná a o čem mluvil kardinál Tomášek, si už také nepamatuji. Jen jsem si tehdy říkal, proč jsou ti všichni „katolíci“ stále tak vážní, proč se jen málokdo dokáže na lidi usmát. Už to, že jsme se mohli zúčastnit této slavnostní mše, bylo však něco neobvyklého.
Teprve po letech jsem se dozvěděl, že povinně se této mše v katedrále museli účastnit členové Lidových milicí. Protože systém byl důsledný (aby nebyli nápadní) měli se každý naučit alespoň „Otče náš“. A pokud si vzpomínám, alespoň ti pánové, kteří stáli v našem okolí, to až tolik nepletli. Byl to opravdu zvláštní den. Moc pěkná sobota. Slunce svítilo a už jen návštěva Hradčan a pražské katedrály to by muselo potěšit snad každého Čecha.
Jediným nepříjemným detailem bylo, že „černí“ policisté před Prahou, pro údajnou „korozi na zadním nárazníku“ odebrali kamarádovi technický průkaz od Škoda 110. Je to spíše úsměvné, jaké ty „metody“ tehdy byly. Kamaráda však tohle ze všeho nejvíc štvalo a nám ho bylo líto. „Jak to máš s tím techničákem?“, ptal jsem se o pár týdnů později. „Už ho mám zpátky.“ „Nejdéle trvalo, než ho poslali zpět z Prahy. Tady mi ho pak hned dali. Dokonce mi volali ještě ten samý den.“
„To víš, my jak jezdíme s nimi po těch nehodách, tak už nás znají.“