Reklama
 
Blog | Martin Hajný

Řád

Moje již čtvrtá služební cesta do Čínské lidové republiky vedla přes Polsko. Polské LOT byly jedny z mála leteckých společností, které do PRC v době proti-covidových opatření létaly.

Měl jsem jedinou podmínku a tou bylo, že nepoletím dříve, než v říjnu 2022. Po zkušenosti z léta 2021, kdy se nám z Varšavy odletět nepodařilo, jsme loni byli více obezřetní na dodržení všech „časových oken“. Dbali jsme na řádné aktivování cesty (tj. vyplnění příslušných elektronických formulářů) před opuštěním ČR a doložení 2 nezávislých negativních PCR Covid testů, dle požadavků čínské strany. Další dva negativní Covid testy jsme museli získat a výsledky nahrát do aplikace před odletem v Polsku. Třem kolegům se podařilo odletět v září. Se mnou pak letí dva další kolegové. Musíme čekat na výsledky Covid testů před další cestou, tj. být ve Varšavě s dvoudenním předstihem. Čas jsme využili k prohlídce „starého města“. Starého dávám do uvozovek. Viděl jsem kdysi fotografie Varšavy po 2. sv. válce. Nezbyla tam jediná nepoškozená budova. Vše muselo být postaveno znovu.

Památce padlých Poláků drží v centru města čestnou stráž.

Nedaleko byl kostel s obrazem Jana Pavla II. Také on za války tajně studoval a pracoval v lomu. Na dalším z posterů je zdravotní sestra (porodník), která i přes zákaz Hitlera pomáhala za války v koncentračním táboře (jako vězeň) rodit děti.

Stále živá je v Polsku památka 96 obětí havárie vládního speciálu ve Smolensku 10.4.2010.

Kostel s památníkem obětí polských vojáků, který v roce 1991 navštívil i „polský“ papež Jan Pavel II.

Pamětní deska návštěvy papeže i výročí 50 let jeho kněžského svěcení.

Stále živá je památka na KATYŇ. Na cedulkách jsou jména a zařazení popravených vojáků.

Je zde i pieta se jmény obětí katastrofy ve Smolensku.

Snad je to dáno historickou zkušeností Poláků. Ze západu je likvidoval Hitler, z východu je decimoval Sovětský svaz. Úcta k lidem, kteří pomohli jejich národu přežít je v Polsku cítit. Vojáci nejsou vnímáni jako „nutné zlo“, ale spíše jako součást řádu. Když „teklo do bot“, dokázali nemyslet každý pouze sám na sebe.

   

Modlitba „Otče náš“ i modlitba k archandělu Michaelovi.

Malý kostelík byl též cca 1 km od hotelu. I tam jsem se zašel podívat. Minimálně v době karantény (a i pak to nebude jisté) se v Číně to kostela nepodívám. Využil jsem proto (a docela i rád) této možnosti.

Splnili jsme všechny povinnosti nezbytné pro odlet a podařilo se nám vyplnit všechny aplikace a mohli jsme nastoupit na plánovaný let.

 

Z důvodu války na Ukrajině území Ruska oblétáváme.

Letím do Číny již počtvrté. Už 2x jsem musel absolvovat povinnou karanténu. Částečně tuším, co nás čeká, jaké to bude letos, nevím přesně. Kolegové, kteří letí se mnou, netuší ani to. Do Číny letí poprvé. Neumí příliš anglicky, nicméně je to vždy snazší, když nemusím letět sám. Jako vždy i letos mnoho věcí řešíme „za pochodu“. Kolegům se opakovaně nedařilo aktivovat účet na WeChat, což je aplikace, bez které v Číně v podstatě nelze existovat. Také já měl namále. Týden před odletem prasklo sklo u mého 4 roky starého služebního telefonu a všechny aplikace – včetně WeChat jsem musel přenést na jiný telefon. Naštěstí mi pomohli kolegové z IT a podařilo se mi přenést i aplikaci WeChat. Pouze jsem přišel o historie chatů, ale to byl už v podstatě pouze „detail“.

Přechod na „čínskou stravu“ mi loni trval déle. Snad jsem byl více „zhýčkaný“ nebo už stárnu. Loni byla po třech letech přísných proti-kovidových opatření i v Číně už cítit „únava“. Pokud jsem před 4, 3 i 2 lety zažíval relativně fungující Čínu, loni na podzim bylo znát, že společnost se skoro zastavila. V ulicích téměř nikdo. Některé věci fungovaly pouze ze setrvačnosti. I hotel, ve kterém jsme byli během karantény ubytovaní, byl spíše „skromnější“. Jak poznamenal kolega, všude přítomný pach chlóru, kterým denně vytírali chodbu byl asi jediným důvodem, že na pokojích nebyly štěnice. Jídla byl dostatek. Po týdnu jsem však místo rýžové kaše bez chuti a přiloženého knedlíku raději vytáhl české Müsli.

Jak člověk podvědomě tušil, nejednalo se ani tak o hotel, jako o „vězení“. Místo původně plánovaných 7, jsme strávili na pokojích 10 dní. Vzhledem k tomu, že Tianjin spadal do oblasti „vysokého rizika“, byla vyšší pravděpodobnost, že nás nechají z oblasti odletět, když se na letiště přesuneme přímo z karanténního zařízení, než kdybychom zbývající 3 dny tzv. „samokarantény“ trávili na jiném hotelu. Odběr krve jsme loni podstoupit nemuseli. Pouze každý 2. den nám služba ve skafandru udělala výtěr pro PCR Covid test. Poslední 3 dny se nelišily od prvních sedmi. Do diskuzní skupiny, která sloužila ke komunikaci s personálem kdosi napsal prosbu, aby se směl na „samokaranténu“ (poslední 3 dny) sestěhovat na vedlejší pokoj ke své manželce, která byla na pokoji sama s malým dítětem, a která oddělení od manžela přes zeď těžce nesla. … Dostalo se mu lakonické odpovědi: „Jen ještě vydrž!“. Dozorci byli vedoucí, ne „kámoši“.

Jednání personálu bylo korektní a šlo z něho tušit i jistou (pragmatickou) LIDSKOST. Když jsem o tom přemýšlel, my jsme v karanténě byli pouze 1,5 týdne. Personál, sestřičky a covidový lékař chodili ve skafandrech měsíce, resp. roky. Co vše museli a byli schopni vydržet čínští lidé to by si „uvědomělý český občan“ rozhodně nedal líbit.

V trpělivosti nám lidé v Číně mohou být vzorem.

Nakonec jsme se dočkali i my. Lhůta uplynula a my byli volní. Objednaný taxík nás odvezl na letiště. S formuláři vytištěnými nám na hotelu a se zeleným kódem v mobilu jsme se dostali do odletové haly a byli jsme přijati k přepravě se společností OKAIR. Název více než sympatický, obzvláště pro nás Čechy.

S mezipřistáním v Changsha byl naším cílem Zhanjiang.

Reklama