To konal Bůh

Ubytováni jsme byli v nejlepším hotelu široko daleko.

Vlastně to začalo už v Praze. Letím ten rok už popáté do Indie a společnost Emirates nám zdarma nabízí přebookovat letenku economy na class business. Poprvé letím businessem. Se mnou i kolega, který do firmy nastoupil před týdnem, a kterého hned poslali se mnou na zaškolení. Je rychlejší v technologiích, proto se odbavuje on-line a aniž by řekl, sedí u okénka. Dostáváme šampaňské a skleničku si odkládám na poličku před mojí „kojí“. Kolega je mohutný v ramenou a jak dává batoh do prostoru nad sedadly, převrhne skleničku mého šampaňského do kóje přede mnou. Tam sedí paní, které to logicky není milé.

„Pardon, pardon“ omlouvá se kolega a mně vysvětluje, abych skleničku nedával „tak na kraj“. Letušky přinášejí papírové ubrousky, ale mně je jasné, že sedět několik dalších hodin v blůze polité vínem, nemůže být příjemné nikomu. Jsem z toho nešťastný a nevím, jak se paní, které evidentně není hej, za nás dva omluvit. Moji bezradnost i vínem politou paní zpozoruje její společnice a situaci „vybere“ s noblesou: „Prosím Tě, kdy se ti poštěstí, aby ses koupala v šampaňském?“ Chvíli se na sebe dívají, pak se obě začnou smát. To lze zažít jen v lepší společnosti.

Po mezipřistáních v Dubaj a v New Delhi a následně asi 3h jízdy autem nacházíme hotel – náš domov na příští cca 3 týdny. Přímo na pláži Indického oceánu. Hotel to není ledajaký. Mezi jeho čestné hosty patřili v minulosti nejen indičtí vládní představitelé, členové několika generací rodiny Gándhí, současný premiér Módí, ale i britská královna Alžběta. Už to samo dodává naši cestě NOBLESU a „šmrnc“.

Pěkně upravený je i areál kolem hotelu. Odjíždíme vždy až v 9 hodin, ráno si tak lze najít půlhodinku a po snídani si zaplavat. Je to poprvé, co poznávám „létající ryby“.  Stovky až snad tisíce malých rybiček, které skáčou i metry. Úplné „rojení“ a přitom třeba i pouhých 50 m od břehu. Být zde na rekreaci, šlo by v moři vydržet celý den.

Nápis říká, že 29.-30. října 1999, kdy v oblasti zuřil super cyklón s rychlostmi větru až 260 km/h, vyvrhlo moře do zahrady hotelu rybářský člun, který leží tam, kde byl nalezen, a který je považován za „dar moře“.

Také další nápis v zahradě návštěvníka odkazuje na sílu přírody: „Buďme jako trávník.“ Překlad by asi zněl: „Bůh chce, abychom žili jako trávník. I když po něm lidé šlapou, drtí ho, pálí a sečou, vše přečká a vyroste ještě zelenější a silnější.“

Tento indický venkov je něco úplně jiného, než jsem do té doby v Indii zažil. Žádné přeplněné silnice a přelidněná města. Dokonce i zvířata (divoká i krotká) se zde volně potulují po vsi.

Trh se otevírá někdy kolem sedmé hodiny ranní a i posvátné kravky tam dostanou „něco na zub“.

Máma s dcerou. Dvě „divoké“ opičky. Pochopil jsem, že mezi vesničany nejsou moc oblíbené, protože prý „kradou“. Když vlezou někomu do obydlí, odnesou, na co přijdou. Nikdy dříve před tím, jsem nezažil takto se potulovat divoká zvířata.

Viděl jsem to už v Africe. Ale i v Indii na venkově je to běžná praxe.

Vyzdobena jsou i mnohá indická auta (tedy alespoň většina z nich). Stroj na fotografii je místní „veřejná hromadná doprava“. Jezdí se „na stojáka“.

Do práce na radar a z radaru zpět na hotel je to necelých 30 minut jízdy autem. Když tedy zrovna neprší. To se pak cesta protáhne i na 50 minut. Většinou jsme na přejezdu ale nečekali déle, než 10 minut. Jen asi 2x jsme museli jet jinou cestou z důvodu záplav.

V místním kostelíku je v neděli dokonce i anglická mše. Tu ale nestíhám, protože pracujeme i v neděli. Dělám to asi potřetí v životě a potřebuji zkalibrovat výkon vysílače. Trápil jsem se s tím v neděli skoro celý den a stále jsem nebyl spokojen. V pondělí ráno místo snídaně a plavání v moři si přivstanu a na 6:30 spěchám do místního kostelíka. Chci se trochu odreagovat od práce a přijít na jiné myšlenky. Po mši stojí před kostelem místní pan farář a každému přeje „pěkný den“. Spěchám na hotel a následně do práce. Světe div se, dnes se mi práce daří a oba kanály vysílače mám nastavené ani ne za 2 hodiny.

V úterý ráno si přivstanu a jdu znovu na ranní mši. Po mši opět stojí u východu pan farář a já mu radostně sděluji: „Father, you are magician!“ (Otče, Vy jste kouzelník!) Nehne ani brvou a jen odpoví: „Já vím, proto dělám tuhle práci.“ Po chvíli přeci jen neodolá a zeptá se mne, jak jsem to myslel. Tak vysvětluji: „V neděli jsem se celý den snažil nastavit vysílač radaru a nebyl jsem úspěšný. Včera jste mi popřál pěkný den a měl jsem to hotové ani ne za 2 hodiny.“ „Tak to vám i dnes, přeji pěkný den.“ Dodává pohotově.

Obrázek delfína není v kostele namalován náhodou. Pochopil jsem, že nedaleko odsud je záliv, kde delfíny lze ve volné přírodě spatřit. Prý je to místo navštěvované turisty, ale je vhodné být tam už brzy ráno, než volní delfíni odplují dále od břehu. Bohužel časově nám to nevyšlo. Co dělat jsme měli až do posledního dne naší cesty. Už ale jen to, že taková místa dodnes existují, je milé vědět.

Kontrakt je kontrakt a termíny jsou termíny. Byla to sice odpovědnost místní partnerské firmy, ale bez hromosvodu nebylo možné zařízení zákazníkovi předat. Nejbližší autojeřáb, který by instalaci byl schopen provést byl 400 km daleko a obstarat ho nebylo možné dříve, než za 3 týdny. Pochopil jsem, že nezbylo, než najmout partu místních, kteří práci provedou svépomocí.

Celý stožár mohl vážit dobrých 100 kg a manipulovat s ním těsně na hraně římsy ve výšce cca 25 metrů byl sám o sobě „husarský kousek“.

Nejnebezpečnější část celé akce. Nadzvednout stožár ze země na sokl a následně usadit na zabetonované šrouby.

Když vše dosedne, je zajištěno a uklizeno, sedíme v kanceláři s vedoucím party místních „výškařů“ a s ředitelem naší partnerské indické servisní organizace, který mi řekl: „Nikdy bych nedovolil, aby takovou práci někdo dělal, kdyby bylo možné obstarat jeřáb. Celou dobu jsem se modlil. To bylo strašně nebezpečné. Zvláště ti dva, kteří stáli přivázaní ke stožáru na hraně ochozu, bez jakéhokoliv jištění. Strašně moc jsem se o ně bál.“ A pak řekl slova, která si budu hodně dlouho pamatovat: „To nebyla práce těch lidí, to konal Bůh.“

Cestou zpět jsme měli spolu s manažerem projektu, jeden volný den v New Delhi.

Při návratu domů jsme viděli nádherný východ Slunce nad Dubají.

A po dosednutí vypadala impozantně také flotila ranním sluncem nasvícených dopravních letadel.