Je dobré mít přátele, kamarády. Člověk alespoň není na vše sám. S Lubošem jsme seděli v jedné lavici na učňáku. Teď mi pomohl vytáhnout a připravit VOSU. Je září, termika není od rána hned. Přijel jsem, jak to doma šlo. Ráno už nebylo. Žáci už měli dávno Blaníka venku.
Trénuj na pětihodinovku, řekl mi minule VLP a já jeho slova neberu na lehkou váhu. Rád bych ve vzduchu chvíli vydržel. „Ať jsi tam alespoň 2 hodiny!“ Přeje mi upřímně Luboš. Aerovlek mne umísťuje do stoupáku a já se šplhám do 700 metrů. Stoupání slábne a já hledám dál. Moc úspěšný nejsem. Odlétám na druhou stranu letiště, do míst, kde jsem uspěl minule. Místo mne nezklame a já se v 200 m nad zemí zachraňuji. Stoupám do 750m, kde stoupavý proud končí a já se vracím do známých míst zpět. Znovu hledám „bublinu“, která mne nadzvedne a prodlouží let. „Řiď, naviguj, komunikuj“ zní poučka a já se soustředím jak jen to lze, abych našel a udržel stoupavý proud. Když jsem do těch míst přiletěl, měl jsem něco málo přes 250 m nad zemí. Místy je to „nula“, místy klesání 0,5 m/s, místy +0.5 až +1 m/s. Snažím se z toho „vytěžit“ co nejvíce. Pomalu se ručička výškoměru začíná zvedat
Proud vzduchu mne zvedá do 800 m nad zemí, kde mizí a já se znovu vracím pro další „bublinu“. První hodinu ve vzduchu mám za sebou, ale je to „boj“. Být na správných místech ve správnou dobu, když bublina vzniká je kumšt. Zkoušel jsem to i nad tankodromem, ale nebylo to ono. Nadzvednutí ručičky (varia) je jedna věc, udržet ji v kladných hodnotách po celou dobu otáčky věc druhá. Sleduji letiště, dráhu, provoz. Služba Rádio funguje výborně a na případného větroně poblíž dráhy provoz upozorní. I tak je lepší nikomu nevadit. Mám o 100 m více výšky, než kolik potřebuji na dolet k letišti a jsem stále výše než případný provoz v daných místech. Tentokrát to však místo pro točení termiky není moc vhodné. Rozhoduji se neriskovat a jít na přistání. Řadím se do 3. zatáčky, dávám hlášení a vytahuji plné brzdové klapky.
„Kolik to bylo?“ Ptám se na startu. „Hodina 25″. Jdu si dát něco k snědku.
Šlapu zpět na start. Mraky nebyly vysoko. Piloti Januse se vrátili od Dobrušky. Plánovali přelet, ale vzdali to. „Vždy jsem se dostal do 800 m, spadl dolů a zase se škrábal nahoru.“ Ulevuji si na startu. „No ale vždyť o tom to je!“ reaguje na můj povzdech Honza. „Poslouchej, zde se ti udělala řada. Tak to lítej tam a zpátky.“ Ukazuje mi pomyslnou plachtařskou „dálnici“ od jihovýchodu na severozápad. Vosu strkáme na dráhu. Beru padák. Šestiminutový aerovlek a jsem zase „tam“. Po půl třetí jsou mraky výše než 950 metrů nad zemí a mně se konečně daří přeskakovat z mraku na mrak. Přesně tak, jak mi to ukázal Honza. Zámek Kuks a na druhé straně po letním suchu vyschlá přehrada Rozkoš, pak zpátky Jaroměř.
Navečer se znovu vydávám na sever od letiště a vybírám si nejhezčí mrak široko daleko. Mraky v okolí letiště se zvolna rozpouštějí. Já však ještě po páté hodině večer točím v 1200 metrech nad Zemí. … Že by nálet? Ze zaujetí termikou mne vytrhuje dravec. Probouzím foťák a čekám, zda se znovu objeví. Fotit ptáky není snadná věc. Bývají rychlejší než prst na spoušti aparátu. Když ale krouží v termice, mohlo by se to podařit. Je výše než já. Mám ho!
Provoz na letišti pomalu utichá. Začínám pomýšlet na návrat. Dal jsem si „metu“ vydržet ve vzduchu 3 hodiny, a to mi stačí. Na rozdíl od dravce si sám křídla (větroň) neuklidím, tak abych nezdržoval kolegy.
I tak to po trápení se ráno byl nádherně prožitý čas.
Související: Red Cat,
Vítr z Omarama: (1.), (2.) , (3.) , (4.) , (5.) , (6.) , (7.) , (8.).