Učil jsem se u ní na většinu mých zkoušek a v podstatě mne i učila „jen tak normálně žít“… V ruce mívala často růženec, a když jsem šel v Praze na zkoušku, říkala: „Uč se, snaž se… a já ti pomůžu.“
Těžko říci.
I zkouška z Matematické analýzy IV. na konci druháku byla v podstatě zázrak. Příkladů bylo několik a čas byl schválně nastaven tak, aby se to nedalo stíhat. Na svět jsem se vždy díval tak trochu „z druhé strany“, ale udělal jsem tam i několik chyb a když jsem viděl opravenou písemku, mělo to být na „vyhazov“.
Nechtěl jsem se hádat (stejně to v podstatě ani už nemělo cenu), na druhou stranu mne přeci jen zajímalo, jak to mělo být… Rozvoj řady. Zjišťuje, že jsem jediný z celé paralelky, kdo rozvoj řady počítal přes residua v nekonečnu. „Ukažte to.“ Říká najednou pan profesor. Procházíme postup výpočtu. … „No, to v podstatě máte správně.“ Jdeme dál a dál, „rovná se za rovnásem“. „A jak jste to myslel tady?“ Těsně před posledním „rovná se“ numerická chyba… Blbá a zcela obyčejná goniometrická funkce !!! Jako když „Bajaja bojoval s drakem“ – na všechno sám a i já tam tehdy napsal ukrutnou hloupost typu sin(1)=pi/2 . … Takový blbý chyták, taková až „osudová“ nepozornost v „malinkatém“ detailu. … Za příklad mi přidává 2 body. „Co ty další příklady?“ 2 x půl bod mi připíše u dalších dvou, kde také „něco je“.
Mám zkoušku.
… Je poslední den, kdy je možné se přihlásit na termín tzv. „prvních státnic“, které jsou podmínkou k pokračování ve studiu. (Resp. absolvovat je tehdy musel každý, kdo neměl průměr známek lepší než 1,79.) Opět „hraji o čas“. Je pátek 13.30. Studijní má otevřeno do 14.00. Mám nejvyšší čas tam doběhnout a vyplnit žádost… Autobusem na kolej. Ve čtyři hodiny jede z Hlavního vlak.
Doma pozdravím, beru kolo a vyrážím k babičce. Mám přesně 9 dní čistého času naučit se na tzv. „první státnice“… též nazývané jako „souborná zkouška“. I to byla docela dřina. Budíček, snídaně, učení, svačina, učení, oběd, 50 minut běhu na vrchol kopce Maternice, po hřebeni a dolů z kopce až na rozcestí k Hornímu Kostelci a podél Skalákovi studánky do Zbečníka zpět, 10 min relax, učení, odpolední svačina, učení, večeře a do devíti opět učení… železná pravidelnost a „jízdní řád“. Opět to bylo „o pár bodů“, ale dopadlo to a byly prázdniny.
Letos tomu bude už 20 let.
Jezdil jsem k babičce rád. A nejenom, když jsem se učil na zkoušky. V posledních letech jsem ji už nemohl navštěvovat tak často, jak bych chtěl či měl. Vážil jsem si ji. Za celý život nespočítala jediný integrál, nevyřešila jedinou diferenciální rovnici.
Uměla však žít. Uměla milovat. Měla mě ráda.
