V životě přitom není jistého NIC, kromě toho, že KAŽDÝ z nás jednou zemře. Přitom je to PARADOX. Čím více se člověk snaží se proti tomu či onomu nebezpečí bránit, tím více se mu jeho „úsilí“ navrací jinde.
Bylo to dlouhé čekání. V ČR proti nošení roušek protestoval i bývalý prezident a kvůli sebemenší (i jen domnělé) křivdě křičel (a hodiny v parlamentu zdržoval) český „Japonec“. Malý kraj, malý MRAV. … Ve velké zemi lidé autoritám věří.
Tři roky ukrývání se před přírodou už opravdu byly dlouhé. Dlouhé karantény a zdaleka nejen pro cizince. Dennodenní testování, a to i pro nejmenší děti. Armády zdravotníků a všech, kdo na odběru vzorků a na jejich vyhodnocení denně pracovali. Před 3 lety byla Čína „rozjetý vlak“. Mladí lidé, nadšení, plné ulice, města doslova žila. Byl to sice „jiný svět“, hlídaný a sledovaný, ale žil. Jedna z nejstarších lidských civilizací a lidé na svoje kořeny i patřičně hrdí. Ti starší jsou zřejmě dodnes před okolním světem „uzavření“, ale cosi v nich bylo.
Bránili se dlouho před něčím, co nikdo z nich nikdy neviděl. I inteligentní a vzdělaní lidé měli obavy. Restrikce a „nulová tolerance“ způsobily své. „Když má někdo z nás dnes rakovinu, voláme Hurá! Hlavně, že to není Covid.“. Opatření důsledná. V Šanghaji bylo 25 miliónů lidí v karanténě několik měsíců. Pochopil jsem, že celé bloky domů byly uzavřeny a lidé mohli dostávat jídlo pouze přes mříž. Loni jsem v Šanghaji trávil karanténu. Letos tam byly zavřeny milióny místních lidí. Město s 2,5krát více lidmi než celá Česká republika. Vše z důvodu STRACHU z Covidu, resp. z důvodu „nulové tolerance“. … Na počátku, jsme se Covidu báli všichni. Nikdo si nebyl jistý, čeho je Covid schopen. I já jsem hned nasadil polské ELOPRINE a doufal, že Covid brzo „uteče“. Naštěstí ustoupil. Na negativní PCR test jsem tehdy čekal dalších 5 týdnů (už tomu budou 2 roky). Očkování ještě dostupné nebylo. Chránilo nás pouze prodělání nemoci. Byly to divné dva roky. „Ve Wuchanu byly plné nemocnice, nechceme to opakovat.“ řekl mi loni v Číně člověk, kterého jsem nikdy před tím, ani po tom neviděl. Byla to „náhoda“, nehoda, nebo vzniku a rozšíření nákazy „někdo pomohl“? To se už nikdy nedozvíme. Osobně si stále myslím, že aby Covid vznikl „uměle“, je hloupost. To by pak nebyl v bezpečí nikdo.
Dlouhé čekání. Věděly odpovědné autority něco, co by se nevědělo jinde? Nemyslím si to. Uzavíraly snad i celé firmy a instituce. Z důvodu nešíření Covid. Lidé „chycení“ v práci nemohli se vidět s rodinou snad i týdny. „Je to jejich země.“ Řekl mi kolega/krajan, žijící v Číně již roky. Má pravdu. Coby cizinec, to těžko mohu pochopit a vidět více, než jen pověstnou „špičku ledovce“. Jediné, co tuším, že 3 roky čekání musely být opravdu úmorné a dlouhé. Pro všechny.
Koncem listopadu čtu zprávu, že v Urumči uhořelo 10 lidí. Vypukl požár, z důvodu nešíření Covid nemohli utéci. Hasičská auta se na místo nedostala:
Sdělení úřadů bývala slušná. Bohužel často až s fatálním dopadem na jednotlivé lidi.
Coby cizinec jazyku nerozumím. Už samotný fakt, že se lidé „ozvou“ však asi není obvyklý.
„Nejsme zvířata, vraťte nám zpět normální život, stop zakrývání našich úst.“
V době změny „u nás“ byla na počátku též zpráva o úmrtí „studenta Šmída“, která se nikdy nepotvrdila. Proč lidé stávkují? Proto, že uhořelo 10 lidí v Urumči? Snad to byla pouze ona pověstná „špička“ či „poslední kapka“.
„Lidé jsou rozdělení.“ Řekl mi v polovině listopadu v Pekingu člověk středního věku. „Starší lidé se bojí a chtějí testovat. Mladší by raději dennodenní testování a restrikce zrušili.“ Uběhly dva týdny a situace v Pekingu je jiná.
V pátek 2.12.2022 v 18 hodin večer dostává od místních úřadů zprávu vedoucí hotelu, který ubytovává cizince, že odběry vzorků na Covid se ruší. V sobotu 3.12. byla skutečně v Pekingu uzavřena všechna veřejná testovací místa – minimálně ta v okolí několika kilometrů od našeho hotelu. Slova, která pronesl místní kolega nejsou ve veřejném prostoru publikovatelná, byť za dané situace byla pochopitelná. Pro možnost pohybu – vpuštění na letiště, nebo jen do metra, taxíku či do obchodu, bylo třeba mít v mobilu aplikaci s výsledky Covid testu ne staršího 48 hodin. Tyto však nelze získat, když není kde se testovat. Reálně hrozilo, že se dostaneme do patové situace. Budeme platit za ubytování na hotelu, nebudeme však moci být vpuštěni na letiště a odcestovat. Obratem volám domů a získáváme letenky na noc ze soboty na neděli 4.12. Na letiště nás doprovází místní kolega. A zřejmě ani on si do poslední chvíle nebyl jistý, že nás pustí na letiště a my budeme moci odcestovat. V ruce jsme totiž měli pouze vytištěný papír s 1,5 dne starými výsledky PCR testu ze severozápadní Číny. Pochopil jsem, že ještě před 2 týdny by něco takového možné nebylo. Výsledky bylo třeba mít v místní elektronické aplikaci. Byl to zřejmě jen další z řady „velkých zázraků“, které jsme v Číně v uplynulých dnech a týdnech zažívali.
2 týdny po našem odjezdu prosakují informace o zrušení sledovacích aplikací a možnosti volného pohybu osob. Spolu s tím se rozjíždí i Covid – resp. Omikron. Paradoxně však věci nakonec opět začínají fungovat. Práce, kterou nebylo možné dokončit před 3 týdny, je se vzdálenou podporou místních dokončena před Vánoci.
…
Náš život nikdy není bez rizika. Vše zajistit a ohlídat nelze. Nakonec každý z nás (dříve či později) zemře. Přesto bych řekl, že život ve SVOBODĚ je více reálný než život ve strachu, že nakonec jistá míra rizika (ne nutně bezohledná) ke kvalitnímu životu patří.
Nejen lidem ve velké zemi, ale také i jim, bych rád přál, abychom vždy měli ODVAHU i VÍRU v lepší svět, abychom „čas změny“ správným způsobem využili.