Decentní

Poprvé jsem byl v Zhanjiang první týden v září. Plánoval jsem mít volnou neděli, ale nakonec bylo vše jinak. Z práce se vracím až navečer. Dávám si věci na hotel a běžím do města.

Podle mapy má být na druhé straně města katolická katedrála. Na hodinách bylo 3/4 na šest. Byl to jediný volný čas, který jsem ten víkend měl. Ve středu odjížím. Má to být 5-6 km, tj. když půjdu rychlou chůzí něco kolem hodiny a půl.

Během dne se lze orientovat podle sluníčka. Zvláště když ulice jsou pravoúhlé a já jdu ze severu na jih. Za tmy to bude horší, nicméně doufám, že se neztratím.

Pro chodce platí (téměř) stejná pravidla, jako pro „motorkáře“. Vyčekat zelenou a následně se „prodrat davy“. Dalo se to šlapat, ale nakonec dosahuji cíle ještě před západem Slunce.

Nacházím kostelík. Vše je však zavřené a vypadá, že i v rekonstrukci.

Mapa nelhala. Jde skutečně o katolický kostel.

Vlaje zde i čínská národní vlajka.

Bambusové lešení jde až k vrcholkům věží. Otáčím a šlapu „domů“, resp. cestou na hotel se stavuji v cca 2 km vzdálené restauraci McDonald, kde si dávám „západní jídlo“ a ZMRZLINU. Též využiji skutečnosti, že je neděle a datové linky do Evropy nejsou přetížené. Lze zavolat domů přes aplikaci WhatsApp. (V době karantény se 2x podařil i video call.)

Začátkem listopadu jsem zpět. Je sobota večer. Nejprve se zdá, že opět bude zavřeno. Hledám někoho, kdo by mluvil anglicky, ale vypadá, že lidé před cizinci spíše utíkají. Anglicky v okolí kostela nemluví nikdo. Když už jsem se smířil s návratem na hotel, všiml jsem si, že brána není uzamčena, ale otevřena na cca 3-4 cm. Osměluji se a jdu dovnitř. Žádný pes nikde nevrčí a v přilehlém domě vidím světlo. Jsou tam lidé a večeří. Jedna paní mluví anglicky. Pozdravím a ptám se, zda tam v neděli budou bohoslužby. Zjišťuji, že ano, že bývají i večer.