Jiří Reinsberg šel s kropáčem v ruce, vždy pořádně namočil a kropil, co to šlo. U toho polohlasem: „Toho taky, toho taky.“ Kropil ne pouze přítomné, ale i hrobky při cestě, kde leželi již zesnulí, jako Tycho de Brahe a další. A opět:
„Toho taky, toho taky, i když byl evangelík, i když neměl rád katolíky.“
Průvod se zastavil před hlavním oltářem, ministranti nesoucí svíce se rozestoupili. Světla zhasla, pod gotickou klenbou Týnského chámu svítily jenom svíce. Byla to mohutná atmosféra. Ministranti byli oděni v bílých albách a za plápolavého svitu pochodní zněly zpěvy chrámového sboru. Shodou okolností to bylo v době, kdy mi krátce před tím zemřel děda. A právě tehdy při znění latinských zpěvů i celé té slavnostní liturgie (latinsky zpívaný chorál) jsem pocítil dědovu blízkost. Byl to zvláštní až zajímavý pocit. Přišlo mi, jako by v té chvíli byl tam i děda nablízku.
Snad to byla jiskřička z toho, s čím se jednou setkají lidé v Nebi.
.