Měl doma všechna možná rádia, bezdrátové mikrofony, antény i mnoho dalších důmyslných věcí. Přesně věděl, kam naladit oscilátor svého přijímače, aby slyšel o čem se zrovna domlouvají řidiči záchranné služby, projíždějící hasiči, či lidé od pohraniční služby. Občas dokázal být šprýmař, ale vypadal i pěkně mafiánsky, když si nasadil černé brejličky a zatvářil se zcela kamenně. V jádru to však nebyl až tak zlý člověk a uměl být i docela kamarádský.
Vděčím mu za mnoho zážitků mého mládí, protože právě od něho jsem získal za 150 korun starý elektronkový vysílač přeladěný na radioamatérské pásmo 1.8 MHz. Přijímač jsem měl z hronovského radioklubu a pak už stačilo jen natáhnout asi 80 metrů drátu doma přes údolí a moje lovení vzdálených stanic mohlo začít.
Kolik radosti jsem zažíval, když se mi podařilo vyměnit si telegraficky několik radioamatérských zkratek – slyšitelnost, stanoviště, jméno operátora, když jsem se „dopípal“, až do vzdálené Francie, Anglie, či dalších států Evropy. To bylo v době, kdy užití internetu a psaní z počítače nebylo ještě možné, v době, kdy strávit v zemích západní Evropy týden dovolené, navštívit tam vědeckou konferenci či absolvovat firemní školení běžné nebylo.
Všechny ty vzpomínky na starý vysílač, na zážitky mého mládí, na noce strávené se sluchátky na uších, to vše jsem měl na mysli, když jsem svého přítele navštívil o posledních Vánocích jeho života.
A byl to pro mne velmi bolestný pohled. Několik posledních měsíců bolestí nespal, ve všem byl odkázán na pomoc své paní. Vlastně ani nevím, zda jsem viděl někdy tak obětavou a pečlivou péči. Můj přítel byl velmi silný a několik posledních let byl už na invalidním důchodě. Nohy měl tak oteklé, že mu jeho paní po několika hodinách musela obvazovat prosáklé rány.
Počet obvinadel hrazených pojišťovnou však byl omezen. Čerstvý převaz si mohl dovolit málokdy a pouze na nejvíce tekoucí místa… Alnagony, které jediné mu zabíraly na tišení bolesti, byly též na lékařský předpis. Bylo určeno, kolik jich může měsíčně spotřebovat. Můj přítel však měl objem jako tři (snad čtyři) dospělí lidé (!) a těch několik předepsaných prášků… mu nestačilo.
Když jsem ho navštívil, brečel (!) bolestí. Nikdy před tím jsem neviděl tak plakat dospělého člověka. Bylo to otřesné… Nejhorší však bylo, že jsem nevěděl, jak mu pomoci, jak alespoň na okamžik ulevit jeho bolesti. Na chvíle strávené u něho na návštěvě nezapomenu nikdy. Tam jsem si vzpomněl na otázku, kterou mi před lety položil J.Reinsberg: „Víš, kde je dokonalá spravedlnost?“ Zaváhl jsem tehdy a odpověděl: „…no, to asi jen v nebi„. „Ne.“, zněla pro mne překvapivá odpověď: „V pekle. V nebi, tam je milosrdenství…“
Tváří v tvář trpění tohoto člověka jsem si právě to uvědomil a pomyslel si své o vší té lidské „spravedlnosti“, o všech těch „normách“ a odměřenosti. Byl jsem schopen koupit mu k Vánocům několik elastických obinadel, ne však už obstarat léky proti bolesti…
Zemřel pak na jaře. Odešel v tichu bez obřadu. Přesně dle věty: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš…“ Pro mnoho z těch, kdo ho znali, to snad mohla být i jistá úleva. Už totiž nemuseli stát tváří v tvář lidské bolesti, lidskému utrpení. Je to až zvláštní. Dokud je člověk mladý, „perspektivní“, chytrý a bohatý, má mnoho přátel, známých, kamarádů. Jakoby nám všem byla bližší představa světa, kde jsou všichni úspěšní, usměvaví, jen a jen šťastní… Jako bychom se snažili co nejvíce odsunout ze svého vědomí skutečnou REALITU života. Života s jeho radostmi, ale i neduhy lidského stáří, smrti a utrpení.
Ať už byl můj přítel jakýkoliv, byl především ČLOVĚK. Se všemi jeho tužbami, láskami, šprýmy, vtípky i zálibami… Měl jsem ho rád takového, jakým byl. Vím, že nebyl zlý člověk. Jsem mu za hodně vděčný a nejde přitom jen o ten starý vysílač a zážitky s tím spojené…