V pátek jsem měl povinné 3 lety s instruktorem a dnes mne čekají 2 lety v sóle. Jeden vysoký s nácvikem pádů a vývrtek, jeden nízký – přistání do omezeného prostoru. Výcvik jsem dokončil na L-13 Blaník a příští čtvrtek se chystám na praktické zkoušky. Létat se však budou na L-23 Super Blaník a já proto musím absolvovat řádné přeškolení na typ větroně.
„Tak jaké to bylo?“ Ptá se mne Miloš po prvních třech startech, které jsem na L-23 Super Blaník s instruktorem absolvoval v pátek. „Bylo to jiné“, říkám. „To jsi nám toho řekl“, glosuje. Čekají mne vývrtky v sóle a já se na ně „morálně“ připravuji. „Kolik máš dětí?“ ptá se. „Tak vidíš, alespoň po tobě nebude nikdo brečet“, dobrácky mne utěšuje.
Z neděle na pondělí jsem na návštěvě rodičů a odtud vyrážím směrem na Prahu a Benešov. Jsem mile překvapen, když službu instruktora koná Václav. S rádiem v ruce dohlížel i na moje předešlá sóla a já si uvědomuji, že i jemu za hodně vděčím. Ten jeho úžasný klid. Mnoho nenamluví, ale co řekne, sedí. Jsem rád, že je zde. Čekám až na mne přijde řada, pak si beru padák, nastupuji, provádím úkony před vzletem. Následně se vlečná s větroněm dávají do pohybu. Aerovlek do 1000 metrů nad zemí. Vypnutí, následně provádím úkony, výhledová zatáčka, hlášení a jdu na věc. Přitahuji nad horizont, větroň zpomaluje, šlapu plnou výchylku směrového kormidla, přitahuji řídící páku a větroň poslušně přechází do vývrtky. Následně přešlapuji, vracím kormidla, vybírám. První z nich mám za sebou. Teď znovu to samé, ještě na druhou stranu. Tentokráte jsem však asi nohu šlápl trochu rychleji, případně jen málo vytratil rychlost. Ať tak či tak, větroň se poddal a znovu začal rotovat. Když jsem však přešlápl a následně povolil řídící páku, rotace hned neustala a síla tlačící mne do sedadla spíše ještě pomalu rostla. Je to dost zvláštní pocit: Šlapete plnou výchylku kormidla (víc to už nejde) a i tak je letoun v podstatě neovladatelný, dělá si, co nechcete, a vy se jen dál bezmocně točíte čelem proti Zemi. Říkají všichni (a píšou to ve všech metodikách) hlavní je zachovat klid. Moc metodické to nebylo – přiznávám, ale když směrovka stále nezabírala, povolil jsem ji a pomohl si křidélky. Nakonec se to „chytlo“, zabrala i noha a já konečně mohl přitáhnout řídicí páku. To teprve si člověk uvědomí, že je tam sám. To teprve pochopí vyprávění starých pilotů, jak se i jim „rozklepala kolena“. Na další vývrtku jsem výšku neměl, tak jsem už mohl zkusil jen ostrý a mírný pád a následně jsem se rozhodl užít si trochu přímočarého letu. Dýchla lehce i termika, tak jsem se pokusil o dvě otáčky. Po rádiu mne volá Václav a oznamuje mi změnu přistávací dráhy. Potvrzuji a ubírám se směrem na okruh, přistávám.
Když jsem si vydýchl, přišel Václav za mnou a řekl: „Jsi těch otáček (při vývrtce) udělal trochu víc, co? No, ale přežil jsi.“ „Přežil jsem a zbytek si nechám pro sebe.“ Pokouším se alespoň o trochu sofistikovanou odpověď. Pak už jen přistání do omezeného prostoru a ve čtvrtek s L-23 Super Blaník mohu na zkoušky. Následující pondělí se v Praze na ÚCL stavuji pro pilotní průkaz. Jsem pilot kluzáků.
