„To ti to nevadí, že ti ta kulička tak lítá?“
Ptá se instruktor při našem prvním letu se Stingem přes Pardubice do nedaleké Chrudimi. Seznamovací let a několik okruhů. „Má stavitelnou vrtuli. Musí se to hlídat a stále s tím musíš pracovat, abys nepřetočil motor.“ „Vylučuj snos větru.“ „Létá rychleji, než dosud jsi byl zvyklý.„… Dokonce jsme pak zažili příhodu, která v podstatě měla jen jediného vítěze, jímž bylo letadélko Sting. Letěli jsme nízký okruh ve výšce 150m nad zemí rychlostí téměř 180 km/h. Ten den byl zrovna svižný vítr zezadu, zprava. Něco bylo špatně a já rovnal kurz v poloze po větru. Asi jsem se příliš zadíval na letiště venku, na údaj kompasu a sledoval i vário, abych letěl pokud možno v horizontu. „Kulička!“ Důrazně poklepal na příčný sklonoměr. Měl pravdu. Kulička byla vychýlena vlevo. Letěl jsem ve výkluzu. Pod dojmem síly okamžiku jsem na důrazné poklepání instruktora zareagoval důrazným pohybem levé nohy. To jsem neměl. Okamžik se nedělo nic. Náhle letadélko nadzvedlo příď – tj. reagovalo o 90° proti směru výchylky směrového kormidla. Vzápětí začalo padat po levém křídle. Byl to pouhý „mžik“. Podvědomě jsem povolil a přešlápl pravou nohu. Klíčky od kabiny položené na palubní desce začaly opisovat spirálový pohyb. A já je přitažením řídící páky a srovnáním nožního řízení „usadil“ zpět na palubní desku. Mrknu vpravo a napůl otázkou, napůl udiveně tónem oznamovacím procedím: „Co to bylo?“ Vidím, že příď letadla se díky „chytání klíčků“ dostala opět lehce nad horizont, proto potlačuji řídící páku a vário rovnám na nulu. Klíčky pokračují. Tentokráte končí na hrudi u levé paže instruktora.
Dvě vteřiny se neděje nic. Následuje výbuch. „Co to bylo !!!! ??“ Nahmatává instruktor pedály a páku řízení. „No co to bylo ??? Co tady máme mít předměty poházené po kabině ??? !!!“ Elegantním pravým obloukem přibližuje Stinga k dráze. Kabina je rázem příliš malá. … Zajíždíme k hangáru: „To byl tvůj zásah do řízení !!!“ „Takový hodný letadlo!“ „Kdybys neměl žádný letecký zkušenosti, kdybys letěl poprvé!“ „A to jsem se musel opravdu krotit, abych tě v té kabině nezačal mlátit.“ Když řeknu, že to byl „řev“, je to hodně umírněné. Uklízíme Stinga a jdeme na učebnu. „Vždyť to tam píše! Při rychlosti nad sto šedesát, nepoužívejte plné výchylky řízení.“ „A ty tam dáš skoro celou nohu!“ „Twin Astira dokáže lítat každý! Tohle je ultralight!“ „Nemůžeš dát plnou výchylku řízení!“ „S žádným letadlem!“ „Takhle Rusové rozlámali i L-410. Dva mrtví!“ „Rusové?“ „Dva piloti !!!“ „Jeden Rus a jeden český zalétávací pilot, který si tam s ním sedl.“ „Trvali na tom, že to chtějí vyzkoušet.“
„Dám ti číslo na Honzu. Až příště budeš chtít létat, domluv se s ním.“
Příhoda už žije svým životem. „Nechal jsem ho řídit.“ Rozesmálo kolegu v práci. „Protože jeden z nás musel řídit. A když řídil, nemohl mne mlátit.“ S odstupem je to úsměvné. Tehdy nechybělo mnoho, abych já ztratil odvahu létat a instruktor ochotu dělat instruktora. I pro mne to bylo poučení: Každá kulička má své místo. Není správné ji tlačit tam, kam nepatří. Létání i život jsou o respektu.
