„Jmenuji se Doug a jestli chceš, můžeš letět se mnou.“ Říká mi na uvítanou pilot, který se právě připravuje k letu. Bylo to tak rychlé, že jsem si ani nestihl zaběhnout do auta pro můj Pannasonic.
První let byl ze všech nejhezčí. Doug byl přesvědčen, že se podíváme do vlny. Abychom si to mohli dovolit museli jsme však nabrat výšku. 5.500-6.000 stop, což byl dostatek, pro přelet z prostoru letiště do hor k dolní hranici vlny.
Fofografie jsou tentokráte pro ilustraci – pocházejí až z dalších letů v Central Otago.
Klubovým větroněm byl zde opět Twin Astir (větroň německé výroby). Glider Juliet Whiskey (ZK-GJW) byl tedy už třetím Twinem, s nimž jsem se během krátké doby setkal. Absolvovali jsme spolu celkem 6 letů, z nichž ten první byl nejen nejdelší, hlavně však mám z něho dodnes nezapomenutelné zážitky.
Vlečnou byla tentokráte Cesna 172 (ZK-ERW (Echo-Romeo-Whiskey)).
Pohled z cockpitu Twina byl však v podstatě stejný, jako při výcviku v Omarama.
Start z dráhy 32. Cílem byla vlna. Místní termika však nestála za moc. V údolí u řeky – na jihozápad od letiště se nad skalami občas utrhla vzduchová bublina.
Ve skutečnosti jsme tam však doslova „živořili“. Doug se už po několikáté pokoušel ustředit stoupavý proud a nikdy to netrvalo dlouho. Asi po třetím pokusu se mi ho podařilo přesvědčit, aby mi to také na chvíli „půjčil“.
Lehce se nadzvedlo pravé křídlo a já tam hned „kopl“ nohu. Byl to zázrak. Podařilo se mi hned napoprvé ustředit stoupák. „Nemůžeš být lepší než já!“ Ozval se po chvíli Doug. Termika se náhle rozplynula kdesi u 4.000 stop. Opět jsme „živořili“ a sklesali téměř až na okruhovou výšku.
„Už bychom asi měli letět zpět k letišti…“ Říkám nesměle. (Bylo to zrádné i proto, že letiště v Alexandra je na kopci.) „K letišti poletíme. Nejdříve se však ještě podíváme do vlny.“ Odpovídá Doug. Světe div se – do vlny jsme se podívali. Doug vybojoval 5.200 stop a rozběhl Twina na západ… Myslím, že jsme neměli mnoho rezervy, a že kdybychom tam tu vlnu nenašli, asi bychom neměli dostatek výšky doletět zpátky k letišti. Směrem k horám na západ jsem tedy v podstatě „ani nedutal“. Odměny jsem se však i já nakonec dočkal. Zprvu jsem myslel, že Doug „zavadil“ o klasický mrak, že se snaží ustředit „obyčejný stoupák“. Když jsem se však začal rozhlížet více, mrak byl najednou větší. A co více! To nebyl klasický mrak, jaký jsem zažil s Adamem v Omarama. Mrak byl podélný a my jsme se vznášeli na jeho náběžné hraně. Teď teprve Doug přiznal: „To je vlna.“ Konečně mi to půjčil a já zažil cca 20 minut nejhezčího vznášení se v mém životě. Kroužil jsem osmičky – jako bych svahoval na svahu. Svah tam však nebyl.
Já „svahoval“ na mraku… Úžasné!
Jednou jedinkrát – když jsem od mraku více poodletěl (před něj) jsem zatočil na druhou stranu. „Od mraku! Vždycky od mraku!“ Vyčinil mi ze zadního sedadla Doug. Nezlobím se však. Dodnes si to pamatuji. (Lepší dostat „kartáč“ jako mladý, než zažít v životě situaci, kterou bych z pouhé své hlouposti nemusel zvládnout.) Cca 11.000 stop. To bylo ještě o něco výše, než s Mikem v Omarama. Jasně, že to bylo pěkné. Na ten bílý mrak vlevo pod námi nezapomenu nikdy.
Vše pěkné jednou končí, či alespoň „netrvá to věčně“. Asi bych se ještě chvíli „vozil“, kdyby Doug neřekl, že bychom měli už letět zpět. Výšky jsme měli dostatek. Šlo pouze o to jak obletět vlnový mrak a vypravit se směrem na východ. (Později mi to kdosi i vysvětloval, jak „kličkovat“ mezi vlnovými mraky, aby člověk neztratil zbytečně výšky.)
„Would you like a loop?“
Loop? Ahá… loop… „Yes, of course!“ (No jasně, že chci!)
„To je perfekní! Ještě jednou, please!“
Razíme směrem k letišti. Po levé ruce (na sever) je přehrada nad vesnicí Clyde.
Letiště ze shora vypadá asi takto:
I když to původně vypadalo na dráhu 32, nakonec mi Doug říká, ať to vezmu na 14.
Bylo to na mne tak právě akorát. Sám bych se tam nedostal.
Jsem rád, že jsem se s Dougem svezl.
>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>
Související texty: