Posílal jsem PF-ko a připsal větu, že ještě jednou děkuji, za Krkonoše. Přišla mi stručná odpověď: „Ahoj Martine, můžeme to zopakovat.“
Už od jara jsem o tom přemýšlel, kam bych se do hor rád vypravil příště. Vlastně už za letu z Krkonoš, než jsme se ponořili do oparu, jsem si prohlížel vrcholky Orlických hor. Uběhl rok a je zima. Čas, kdy u protinožců vrcholí plachtařská sezóna. Snad proto, že má první sóla se konala v lednu, mám i já pro toto období roku „slabost“. Sešli jsme se v sobotu dopoledne na letišti v domluveném čase a na místě „jako obvykle“. Instruktor mávl rukou. Přisedám do auta a jedeme pro Stinga na druhou stranu letiště. Přebývá už jinde i zde je pro něho důstojné místo. Čeká hned vpředu. Kontroluji olej, protáčím vrtuli, dělám předletovou kontrolu. Paliva máme bezpečně na hodinu a půl letu, takže pro zamýšlenou trasu „to vyjde“. S úhloměrem a pravítkem v ruce jsem vymyslel trojúhelník Nový Hrádek – Velká Deštná a zpět.
Pod námi je Nový Hrádek. Bílý sloup na kopci je zbytek větrné elektrárny. V levé ruce držím řízení Stinga, v pravé ruce foťák. Neprotestoval jsem, když mi instruktor nabídl, že na chvíli vezme řízení, abych mohl já snadněji fotit.
Loni (2014) na leteckém dni „vykouzlili“ piloti SRDCE PRO DIVÁKY. Tentokráte to nebylo srdce, ale táhlou pravou zatáčkou a pozvolným „esíčkem“ se vytáhl pilot „nad mraky“ a přímo před můj starý Panasonic nastavil pohled na naše nejvyšší české hory… Díky. (!)
Kopečky hor jsou vidět také na východ od nás na druhou stranu – podél státní hranice.
A místy před námi vylézají i kopečky bližší.
Pohled téměř jak z dopravního letadla…
Na sever od nás souvislá oblačnost – mraky, na jih od nás viditelnost až na zem. Měli jsme čas, tak jsme se cestou zpět stavili natankovat na domovském letišti. Zjišťujeme, že nejsme sami, kdo ten den na podívanou „nad mraky“ vyrazil.
Byl to velice pěkný let a velice pěkné pohledy, okamžiky, chvíle.
Doslova jako v životě: Věcí pěkných nemusí být mnoho a nemusejí být často.
Je však DOBŘE, že JSOU.