Kdysi se vypravil s motorovým rogalem na Černou horu. Cestou zpět se ale zhoršilo počasí a on jen s velkými obtížemi doletěl zpět. Od té doby už poletoval jen „kolem letiště“.
„V klidu. Není problém. Jen Ti dáme výcvikový výkaz – osobní list s hodnocením, aby měli instruktoři ve Skutči na co navázat.“ (SMS 28.4.2012) Od května přecházím do Skutče. Ani ta není „za barákem“, ale mám to blíže, než do Bystřice u Benešova.
Byli na mne hodní a prospělo mi to i „pilotně“. Letiště je v kopci. Nejednou se musí startovat a přistávat s větrem v zádech. Proti kopci to jde pouze, když fouká silnější vítr „z kopce“. Úplně cizí letiště. Nikdy před tím mne neviděli a já neviděl místní letiště. Vůbec jsem nečekal, že mi tak rychle „půjčí“ letadlo a nechají mne létat.
8.května – státní svátek. Čtyři okruhy s instruktorem a pouští mne na sólo. Mohu pokračovat v létání přeškolovací osnovy na TMG. „Je vidět, že se toho nebojíš“. Říká Vladimír (VLP), když se se mnou „svezl“. Nic neponechá náhodě. Vždy, než mne pustí na sólo, se ptá: „Cítíš se na to?“ Povzbudí, dodá ale i potřebný klid a rozvahu.
Konečně mohu pořádně natrénovat létání s větrem „z boku“. Dráha má profil „konkávního“ (obráceného) písmene „J“. Když provedu rozpočet na práh dráhy 31 (azimuth 310°), je práh níže, než nejvyšší bod letiště. Na prahu dráhy je „závětří“. Typicky učebnicový příklad. Musím vylučovat snos větru a přistávat „bokem“, těsně nad zemí srovnat Vivata do směru dráhy. Když jsem startoval, byl vítr ještě „jakš takš“. Během doby, co jsem létal okruhy však zesílil. Nárazy z boku. V podstatě až na samé hranici povoleného limitu z letové příručky. Splněno.
Vývrtky (ve výšce téměř nejvyšší hory Čech je už o poznání chladněji, než ve výšce letiště) a následují navigační lety s instruktorem. Na jih pod Lanškrounem je nádherný meandr řeky. Věnuji se řízení a nemohu fotit. Byla to ale nádhera. Vůbec bych neřekl, že v Čechách, něco tak roztomilého je. Další navigační. Žďár nad Sázavou a Bystřice pod Perštýnem. Nácviky přistání do pole. Také splněno. Nad rámec osnovy přidáváme s VPL ještě jednu navigační Jihlavu. Bude se mi hodit, až o několik týdnů později poletím mé první navigační sólo. Bylo to i tehdy „o fous“. A ve třetí okruhové zatáčce (na přistání) to s námi už pěkně „houplo“. Jen co jsme přistáli na práh dráhy 13 a zajeli s Vivatem do hangáru se divoce rozpršelo. „Bouřka“ je slabé slovo. Ještě, že jsem se zdržel 3/4 hodiny na letišti v baru. Cestou zpět byly na silnici větve a dokonce popadané stromy. Bouře jak má být.
Sólo navigační letím v srpnu. „Tak přijeď.“ Říká mi VLP, když volám a zjišťuji situaci. Mohlo by to vyjít. Tedy, sleduji počasí na internetu a doufám, že by to mohlo dnes vyjít. Potřebuji letět nejprve alespoň jeden okruh s instruktorem. Přestávka od posledního letu je delší, než 15 dní. Stále sleduji bouřky na radaru a odhaduji, že mám ještě cca 2 hodiny času, než do Jihlavy od jihozápadu dorazí. Jde tedy o čas. Pokud neodletím včas, nestihnu doletět k otočnému bodu dříve, než tam dorazí bouřka. VLP má službu na věži. Nakonec se mi daří sehnat Radka. Odletíme okruh a doplňuji palivo. „Potřebuješ kompas?“ (…) „Prosím tě už leť!“ Dodává mi odvahu a posílá mne na cestu. Pojíždím na start – dráha 31. Vivat se zvedá, pravou zatáčkou nabírám výšku a hlásím opuštění prostoru a vydávám se směr Jihlava. Prst na mapě. Sleduji čas i dobu letu. Rychlost 120 km/h. Na jihozápadě se to zatahuje, snad to však vyjde. Když doletím do Jihlavy včas, mělo by to být v pohodě. Cestou je letiště Přibyslav. Hlásím průlet. Vysílám „naslepo“. Nikdo neodpovídá. Jihlava na dohled. Hlásím průlet nad základnou a pokračuji směr Nové Město.
Pokračuji podle plánu s prstem na mapě. Před Novým Městem slyším z šumu reproduktoru Skuteč. Udávám polohu a pokračuji podle letového plánu. Už se neozývají. Co nevidět se objevuje Nové Město.
Vysílač, hotel i sportovní areál.
Na východ je modrá obloha.
Od západu (za mnou) už postupuje déšť.
Dodržuji letovou trasu. Z Nového Města letím na sever, zpět na Skuteč. Postupující bouřka by měla zůstat na jihu (za mnou). Asi bych se bál více, kdybych neměl zkušenost z července s VLP. Nebylo to navíc poprvé, co jsem o postupu bouřky mohl přemýšlet. Už když jsem na škole počítal „kapky“ – vylezl jsem si na Petřínskou rozhlednu a přečkal tam jednu silnou bouřku. Původně jsem to neplánoval, ale využil jsem toho rád ke studijním účelům objemu deště. Postupovala od Dejvic, přes Letnou, Staré Město, Můstek, Muzeum, Vinohrady až zmizela někam za Hostivař. Čelo deště mohlo být jen několik set metrů široké a bylo zřetelně vidět, jak se posunuje. Měřil jsem tehdy čas a snažil se určit rychlost, jakou dešťová „clona“ postupuje. Odhadem mi to vycházelo cca 50 km/h. I to byl tedy důvod, proč jsem počítal s tím, že při rychlosti Vivata 120 km/h bouřce uletím.
Kompas ukazoval správně. Po předepsaném čase letiště bylo na dohled a já se ocitl přesně tam, kde jsem v danou chvíli měl být. Zahlásil jsem vstup do prostoru letiště a zařazení se do 2. zatáčky pravého okruhu dráhy 13 (azimut 130°). Po více než hodinovém letu (1 h 5 min) jsem přistál „na minutu“ přesně. Můj první sólo navigační. O pár dní později mohu na zkoušky pilota TMG.