Připravil jsem větroň a s pomocí kolegy ho dotáhl na start. Na ploše je vlečná a v Blaníku Štefan s instruktorem. Na mne zbyla tužka a blok časoměřiče, zapojování lana a držení křídla pro výcvik. V pohodě.
„Když se to nahřeje ještě víc, tak to už se Z-142 nedám.“ Říká kamarádsky pilot vlečné a já se chystám. Tentokrát míříme nad pole na sever od letiště. I tam „cosi je“. Hned jsem se ale nevypnul a posléze to vlečná točí zpět k letišti. Máme více než 600 metrů a já se vypínám. Vracím se a hledám, „kde to bylo“.
Vpravo je vidět tankodrom, vlevo nad ním pevnost Josefov, ještě dál Jaroměř. Najít stoupavý proud a kroužit? Dříve jsem se dělat zatáčky nízko nad zemí bál.
Z balíků slámy jsou jenom malé tečky.
Vydržím tam asi půl hodiny.
Přistávám na dráhu 32. „Ještě jeden, nebo proč jsi to neslétl?“ „Ještě jeden.“… Klesá tlak. Před dalším startem nuluji výškoměr. Těch cca 30 m by mi mohlo chybět.
Vypínám se ve 450 metrech nad zemí. Severně od dráhy je místo, nad kterým (po nahřátí sluníčkem) občas stoupá teplý vzduch. Zkouším to tam. Výhodou je blízkost dráhy i to, že dnes je letiště téměř bez provozu. Něco tam je, ale není to snadné „ustředit“. Vysvětluji si to tím, že stoupavý proud (bublina teplého vzduchu) je kužel postavený na špičku. Čím budu níže, tím menší bude i poloměr stoupavého proudu. Snažím se o zatáčky na co nejmenším poloměru a nakonec se mi daří v kroužcích udržet. Podvědomě nechci riskovat a spolu s náklonem navyšuji také rychlost. Sleduji kuličku, abych si nepřivodil žádnou nepříjemnost. Nabírám 200 m výšky. Bublina slábne. Buď nejsem na správném místě, nebo mi „utekla“. Hledám dál. Jako trénink to není špatné. Opět tam „něco je“, ale tak pěkné jako před chvílí to už nebude. Po čase to vzdávám a rozhoduji se jít na přistání. Dráhu mám stále na dohled. Dávám hlášení a jdu bezpečně k Zemi.
Umýt a uklidit stroje a na baru se stavuji na kolu. Letištní restaurace je užitečné místo, kde se člověk setkává s kolegy, ale hlavně se doví pohledy „z druhé strany“. „Něco tam bylo.“ Začínám hovor opatrně. „Mě jen stále zajímalo, do jaké výšky to budeš točit?“ „Jako nahoře ???“ „Začal jsem ve 200 m nad zemí a skončil ve 400.“ „My jsme tě pozorně sledovali.“ „Byl to problém ustředit, co?“ „Vždy jsi do toho nalétl, tě to nadzvedlo a zase jsi z toho vyletěl.“ „Snažil jsem se.“ „Dnes to bylo tréninkové.“ „Hodně tréninkové.“
Pozn.: Vzhledem k emocím, které text vyvolal, doplňuji, že lety za vidu mají být prováděny výše, než 150 m nad zemí nebo vodou, resp. výše než 300 m nad „hustě zastavěnými oblastmi“. Nepsaným pravidlem je, že v každé fázi letu má pilot vědět o ploše, kde může přistát. K věci jsou i slova: „Looking, looking, looking! Looking is your LIFE! Looking for SPEED, looking for ALTITUDE, looking for TRAFFIC!“