Pracoval jsem jako projektový inženýr pro pardubickou firmu ERA. V rámci civilních projektů, jsem zavítal i do tzv. muslimských zemí. Zaujalo mne tam několik věcí. Pominu „mumraj“ na obrovském letišti Dubaj. Všude mnoho lidí a po výstupu z klimatizovaných prostor do vlhkého vzduchu pro Čecha neobvyklá „klimatická rána“. Přepychové hotely, moderní velkoměsto. Lidé z celého světa. Zaujalo mne úzkostlivé až téměř „pedantské“ dodržování dopravních předpisů – např. rychlosti jízdy po dálnici. Dovolena byla stovka. Řidič si však nedovolil ani o 5 km/h víc. Bylo vidět, že z předpisu má respekt. Stav vozovky i automobil by dovolovaly podstatně víc. Když na rychlost přišla řeč, vysvětlil to přítomností kamer/radarů v průběhu celé dálnice. Každý den večer policie data vyhodnocuje a druhý den ráno už každý, kdo nebyl „v limitu“ je volán k zaplacení pokuty a ty jsou prý velmi vysoké. „Každý?“ „Každý.“ „I kdyby to byl člen královské rodiny, pokutu musí zaplatit každý.“… „To by u nás nefungovalo.“ Pomysleli jsme si. Nepsaným pravidlem také bylo, že auta s vyšší poznávací značkou dávají přednost těm s nižší poznávací značkou. Pravidla až příliš přísná, ale každý je důsledně dodržoval. Nešlo ale jen o pravidla „vnější“. Překvapilo mne, jak vážně berou i pravidla náboženská, až třeba po záležitost postu.
„Jídlo není problém. Voda je problém.“ Řekl mi vedoucí oddělení IT, když jsme se vraceli z obhlídky stanovišť pro civilní navigační systém. Pochopil jsem, že aby lidé se mohli v době postního měsíce postit (pobývat na sluníčku bez vody je prakticky nemožné) platí v té době po celé zemi zákaz venkovních prací. Kdo by venku pracoval, on i firma dostane vysokou pokutu. Od východu do západu slunce muslimové (v době postu) nic nejedí, ani nepijí. Snadno se to čte, ale už jste si zkusili celý den (od rána do večera) nic nepít? (Nehledě o jídlu.) Dodržování tohoto není jen instrukce „z vnějšku“. Kdo to dělá, ten do toho už musí dát cosi „zevnitř“ – ze sebe. Podobnou zajímavostí byly pro mne dveře s nápisem „Prayer room“ ve firmě zahraničního kontraktora v sousední arabské zemi. „Nedělejte si z toho legraci. Tady to berou velmi vážně. To je pro ně velice svaté.“ Od evropského kolegy jsem pochopil, že to je přímo zákonné nařízení, že podobná „tichá místnost“ musí být zřízena v každé firmě, která v arabské zemi působí. Bylo to jen přes chodbu. Byla neděle. Choval jsem úctu k místním zvykům (jakýsi respekt ke druhým se mi v cizině vždy osvědčil), abych se tam šel podívat jenom ze zvědavosti. Přeci jen jsem si ale všiml, že tu a tam do dveří modlitebny někdo zapluje, pobude třeba jen 5 minut a zase odchází zpět.
Nebyly to snadné projekty. Návrhy systémů se i tak podařilo uzavřít a podpisy všech zúčastněných stran získat. Šlo pouze co nejpřesněji a co nejpoctivěji udělat technickou práci. Se změnou vlastníka jsem byl z projektů „odejit“ a po dokončení projektu si mne 21. srpna vedoucí zavolal, že chtějí, abych z firmy odešel. Důvod mi sdělen nebyl. Snad jsem zachránil projekt uzavřený ještě za minulého vedení, který už nebyl prioritní po změně vlastníka. Nevím.
Bylo to ve stejný den, kdy v Sýrii byly použity proti civilistům chemické zbraně.
Podle všeho jsme citliví na to, aby nám někdo „nepískal“. Vyvstává otázka, proč jsou islámští teroristé tak mladí? Proč mladí byli „výkonní“ nacisté a mladými byli i vůdcové revolucí? Islám je podle všeho přísný. Je však možné, že PROTO teroristé lidem ubližují, že nepoznali MILOSRDENSTVÍ, že před „pískáním“ jiných SAMI utíkají. Vzpomínám na půst muslimského IT inženýra i na arabskou „Prayer room“. Chvíle ztišení se a osobní modlitby k Bohu mohou pro život člověka a KLID duše být důležitější, než „pískání“ jakéhokoliv kazatele, kněze, či vůdce.
Související: Vítr z Omarama I. , Nad mraky.