V Hastings, stejně jako i jinde na Zealandu, se létalo v neděli. A byly to příjemně strávené chvíle. Karavan před hangárem sloužil jako „base“ (základna). To když se létalo na dráhu 01. Když se startovalo směrem k jihu, zapřáhl se karavan za traktor a byl odvezen k prahu dráhy 19. Uvnitř karavanu byla tabule. Jak kdo dorazil, napsal si do chlívečku jméno – pořadí, jak chce letět. Nikdo nepředbíhal.
Klubové dvojsedadlovky byly dvě. Nejmilejším větroněm byl/byla ZK-GMX.
Druhou klubovou dvousedadlovkou byla Kilo-Alfa (ZK-GKA). Ka13 – také „německý kus“…
Klubovou vlečnou byla Charlie-Papa-Delta. Na obrázku níže se o ni stará Malcolm.
Když větroň/větroně byly ve vzduchu, odpočívala ona, i její pilot.
Když se větroň objevil na Zemi, netrvalo nikdy dlouho a bylo hned užito jejich služeb.
Kdo zůstal na zemi – v karavanu, ani ten se nenudil. Bylo vždy o čem povídat.
Zajeď si na řídící věž v Napir. Ať víš, s kým se bavíš. Poradili mi hned zkraje. Byla to užitečná zkušenost. Poprvé v životě jsem viděl display, na kterém se zobrazovaly údaje z palubních odpovídačů letadel (transpondérů). Kromě toho tam s rozlišením 1 úhlový stupeň měli zobrazení směru, z něhož přicházel signál z palubního VHF rádia.
Když jsem letěl 3. sólo nabízel mi vlekař: „Jestli chceš, vykomunikuji ti s věží povolení vstupu do Control Airspace.“ Z důvodů „tréningových“, jsem si řekl, že to zkusím sám. Po vypnutí jsem se snažil najít termiku. Když už jsem stoupání našel a začal komunikovat s řídící věží, dopadlo to přesně tak, jak mi to popsali kolegové piloti na zemi: „Začneš se soustředit na rádio a ztratíš ‚lift‘ „. A přesně tak to dopadlo. S věží jsem se sice domluvil a dostal povolení do 4.500 stop, než jsem však nastavil a zopakoval kód i přijatý tlak pro nastavení výškoměru a než jsem komunikaci dokončil – stoupavý proud mi utekl. Snažil jsem se, ale nakonec jsem vsadil na bezpečnost a ve výšce 300m nad zemí to vzdal. Nahlásil jsem, že opouštím Control Airspace a přeladil na kmitočet místního letiště… Vyzkoušel jsem si „naostro“ radiovou komunikaci v angličtině, což také nebylo na škodu. I tak jsem si z toho odnesl poučení, že když mi už někdo v životě nabízí pomoc, je rozumné i užitečné nabízenou pomoc přijmout a ne vše odmítat.
Mimo letadel klubových, byly na letišti i letadla soukromých majitelů. Tím nejlepším byla ASH 25M.
Vybavena byla samozřejmě i kyslíkem, pro lety ve vlně:
Takto vypadala zepředu:
A zde je detail podvozku:
ASH 25M měla dlouhá, na zemi prověšená, křídla…
Bude to první let po výměně řemenu pohánějícího vrtuli. Nic nelze ponechat náhodě.
Transport směrem ke startu:
Jedním ze tří šťastných majitelů je Brian Kelly.
Dalším je nejlepší letecký mechanik na celém letišti – civilním povoláním zubař:
Zahřívání motoru před startem:
„Last but not least.“ … Poslední nutná úprava:
Konečně letí… Překvapilo mne, jak se jí doslova „nafukují“ křídla.
Z pohledu nedělí trávených v Hastings na letišti jsou „světové hádky“ až úsměvné. Zde je perlička z nedělních hovorů: Stalo se prý velvyslanci Nového Zealandu v Irsku: Hned při první příležitosti se ho zeptali: „A Vy jste protestant nebo katolík?“ „Ani jedno, ani druhé. Já jsem Žid.“ „Yes, but Protestant Jew or Catholic Jew?“