Prázdniny

„Nejhorší jsou tvé přestávky.“ Řekl mi kdysi jeden z mých instruktorů. Ta slova měla cosi do sebe a čím jsem starší, tím zjišťuji, že když nelétám, není to prostě ono. Je v tom více než pouze dobrá parta lidí na letišti. Není to ani o tom, že si člověk sobě, či někomu jinému „něco dokazuje“, případně, že se „kochá“. Ani o tom létání není. Létání dává člověku hodně. A svým způsobem je i „pravdivé“. Žádné letadlo samo neletí. Musí se řídit, to se nedá „okecat“.

Měl jsem už zase delší přestávku. Nakonec jsem se osmělil a zavolal do klubu, který jsem měl sice „trochu z ruky“, který však na svých stránkách nabízel pronájem větroně, nebyl daleko on mého rodiště, a hlavně měl ve své blízkosti, co většina jiných klubů nemá. Krásnou přírodu a SVAH – Broumovské stěny.

„Jsme malý, spíše rodinný klub.“ Řekl mi Michal. A přesně tak tomu i bylo. Lidé úžasní. Nadstandardně. Když jsem ráno dorazil, měl jsem vždy nějaký čas na samostudium a na přípravu. Přesně tak, jak to má být. Dali jsme několik letů ve dvojím. V Hořicích jsem si domluvil kontrolní let s inspektorem, abych měl po pauze vše formálně v pořádku. A následně jsem se mohl i v Broumově znovu dostat na sólo. Tentokrát s Bergfalke (BF 4).

Větroň německé výroby, který v nejednom z českých klubů nahradil legendární Blaníky. (Tedy náhrada tak trochu „nedobrovolná“, ale to by byl jiný příběh.)

Před sólo letem jsem musel podepsal směnku, že ručím do výše ceny větroně. (To se samozřejmě netýká žáků ve výcviku, ani členů klubu. Pouze pilotů „cizích“, kteří nelétají pod dohledem instruktora.) Paradoxně to byl zvláštní druh „adrenalinu“, díky kterému jsem se byl schopen na lety sólo více soustředit. A taky i jakýsi „bič“ na mne, protože pokud bych se na let necítil, nepodepsal bych to, resp. neletěl.

Lákadlem pro mne byl SVAH.

„Pravidla znáš?“ … „Rád si je zopakuji.“ … Kdysi jsem sice svahoval na Zélandu a pak jsem byl jednou (možná 2x) létat v Podhořanech, to už je ale dlouhá doba. „Přednost zprava. Jako v autě. Kdo má svah po pravé ruce má přednost. Kdo letí proti, drží se dále od svahu.“, … „Létej jen od Koruny po Pasa. Když to funguje, dá se to létat skoro až k Vambeřicím, ale ty to Polska nelítej. Není tam kde přistát. Někdo před tebou půjde, ať zkusí, zda to nosí.“

„Kdybys měl málo výšky, raději přistaň do pole.“ Dává mi ještě radu jiný z pilotů.

Mám k tomu RESPEKT.

Orlík už svahuje.

Allegro mne dotáhne ke stěnám a jak se blížíme ke svahu, už vnímám stoupání vzduchu. Jsem v tomhle „baby“. Čekám ještě nějaký čas, než zatáhnu za žlutý vypínač, abych se vypnul aspoň 50-100 m výšky navíc. Mohla by se mi hodit „kdyby něco“. Jsem překvapený. Opravdu to funguje.

 

Napoprvé jsem létal asi hodinu, pak jsem tam ale loni vydržel svahovat i necelé 4 hodiny v kuse. Od Polska tehdy šla bouřka. Byla sice ještě dostatečně daleko, ale pro jistotu mne „stáhli“. Resp. bylo třeba uklidit letadla do hangáru, než bouřka dorazí a Bergfalke tam musel přijít taky. Bouřka se pak sice letišti vyhnula, ale to nikdo nemohl tušit. Při létání neexistují kdyby. Byl jsem zpět bezpečně na zemi a Bergfalke v hangáru a to bylo hlavní.

Srpen a moje první pole.

Nabízel jsem svezení ve větroni tátovi a měl jsem to dovolené i na letišti. Před 13 lety mne svezl na motorovém rogale a shodou okolností také na letišti v Broumově.  Tak jsem chtěl i já jemu příjemnou službu oplatit. Dokonce jsem pochopil, že před mnoha lety rogalisté zkoušeli létat z Broumovských stěn. Proto jsem doufal, že by to tátovi mohlo udělat radost. Svahovali jsme asi hodinu, a dokonce jsem ho nechal chvíli i řídit. Docela mu to šlo. I tak jsem však raději měl ruku na páce připravenou „kdyby něco“. Být kilometr nad zemí, není problém. Nad svahem však prostor na chybu není. Pouze jednou jsem musel potlačit abych předešel ztrátě rychlosti. Jinak v pohodě.

Je to vždy chyba pilota. To se neukecá.

Už poslední otáčku u Koruny jsme neměli mnoho výšky a já nemohl najít stoupavý proud. Doufal jsem, že se objeví, což asi byla chyba. Snad jsem měl jít více ke svahu, ale je také možné, že zrovna slábl vítr. Nevím. Risknul jsem poslední otáčku směrem ke Hvězdě, kde jsem to vzdal.

Mojí chybou bylo, že jsem neletěl zpět podél svahu, ale vzal jsem to směrem k letišti. Tam to samozřejmě klesá ještě více, než podél svahu. Sledoval jsem výškoměr a ručička neukazovala moc. „Kolik máš výšky?“ Ptá se mne po rádiu Michal a já říkám, že 250 m. Než to však odříkám, ručička výškoměru neukazuje ani to.

„Asi půjdu do pole.“ , „Jdi do pole, to ti nedá ani náhodou!“.

Před letištěm jsou dráty vysokého napětí. Louka nevím, co je zač, mohou tam být ohradníky. Beru světle hnědé pole lehce proti kopci a proti větru. Vytahuji plné brzdy a drtím to k zemi. Pokud možno ne až tak daleko od polní cesty. Určitě však ještě před dráty. Znovu jsem překvapen. Přistání „jako do peřin“.

O chvíli později přijíždí místní zemědělec a ptá se, zda nepotřebuji pomoc. Děkuji mu za ochotu a omlouvám se, že jsem musel přistát na jeho pole. Bergfake přežil bez úhony. Nakonec to dopadlo lépe, než by kdo čekal. Podařilo se ho přetáhnout traktorem na protější pole, kam pro něho přilétla vlečná.

V podstatě až „za pochodu“ jsem se dozvěděl, že v takových to případech je slušností přinést „basu piv“. Dovezl jsem ji bez reptání hned příští neděli. Měl jsem už opravdu „nejvyšší čas“. Jen pár dní poté jsem odjížděl na dlouhodobou služební cestu do Číny.