Je to už 2 roky. Byly letní prázdniny a čas dovolených. Téměř každý ve firmě (kdo mohl a chtěl), tam už byl. I když jsem se toho konkrétního projektu neúčastnil a o zařízeních „staršího typu“ až tolik nevěděl, dostal jsem nakonec i já nabídku podívat se do Vietnamu, kde bylo třeba pokračovat ve školení zákazníka. Tak trochu to byla pro mne „výzva“ a některé věci jsem se musel rychle naučit a si je „dostudovat“. Dostal jsem však podporu svých kolegů a tak jsem nechtěl zákazníka ani kolegy zklamat. Vše bylo vzorně připraveno a já mohl rozšířit seznam mnou navštívených míst o zemi, kde jsem nikdy před tím nebyl, kde jsem se mohl pouze domnívat, že tam naleznu pilné, pracovité a podnikavé lidi (to alespoň dle zkušeností, jaké s jejich krajany máme v Česku).
Hotelová restaurace Hanoi.
Jazyková bariéra je značná a znalost cizích jazyků je ve Vietnamu snad ještě menší, než jaká byla v době socialismu v bývalém Československu. I když Vietnam patřil také do tzv. socialistického tábora, dnes tam člověk už ani s ruštinou příliš neuspěje. Nicméně podnikaví Vietnamci nezklamali. V práci jsem měl tlumočníka, který uměl dobře anglicky a na hotelové recepci měli telefonní aplikaci, do které stačilo říci větu anglicky a obsluha si hned přečetla překlad, na co se ptám a co si přeji. V obchodě jsme to pak také vždy nějak zvládli.
Hudební silueta v jídelně hotelu.
Výzdoba v přízemí hotelu mne zaujala. Moderní umění na mne hned dýchlo duchem dynamiky a živosti. Snad jsem si v té chvíli vzpoměl i na prezidenta Billa Clintona, který kdysi v Praze na pozvání prezidenta Václava Havla hrál také v jedné z pražských restaurací na saxofon. Nevím.
Gotická klenba katedrály
Měl jsem domluveno, že budu mít volné víkendy, tedy alespoň neděle. Udělal jsem si volný den a vyrazil do centra města. Na Google jsem nalezl katedrálu, která mne zaujala mimo jiné i tím, že měla být postavena ve stylu Pařížské De Notre Dame. Pochopil jsem, že Vietnam byl původně francouzskou kolonií. To by podobu stylu vysvětlovalo. Bylo to navíc nedlouho po požáru katedrály v Paříži, což pro mne činilo katedrálu v Hanoji o to více lákavou.
Moderní světelná tabule s textem.
Dorazil jsem v době, kdy běžely obřady ve francouzštině, proto jsem si raději počkal na ty anglické. Těch se účastnilo o poznání více lidí a hlavně jsem jim lépe rozumněl. Překvapila mne moderní hudba i celková „živost“. Po ukončení mše se mladý pan farář téměř s každým pozdravil a popřál každému pěkný zbytek neděle. Když jsem řekl, že jsem z Čech, věděl hned kde naše malá země leží. Dokonce věděl, že v ČR žije i významná vietnamská komunita. „Ano. Jsou dost pracovití a provozují u nás hodně večerek a malých prodejen.“ …
Book store (knižní prodejna).
Vedle kostela byla knižní prodejna, kde bylo možné koupit různé pohledy a suvenýry.
Bronzový reliéf v prostoru za kostelem
Bronzový reliéf za kostelem mi připomněl podobný reliéf, který jsem 3 roky před tím viděl na kopci Pico Basile, když jsme v Rovníkové Guinei oživovali radar hned nedaleko od nově postaveného kostela.
Motorka – způsob rychlé dopravy.
Fotografie pocházejí z konce léta 2019. V Asii bylo nošení roušek už tehdy běžné. Konkrétně na motorce ji míval téměř každý druhý. Ve všední den ráno, když jezdili na motorkách do práce, je pak měli skoro všichni.
Restaurace před kostelem
Vlaječky souvisely zřejmě s výročím založení Severního Vietnamu v roce 1945 (po ukončení 2.sv.války). I když jich na fotkách není vidět až tolik, bylo jich všude poměrně dost.
Parkování na chodníku
Výhodou motorek není jen to, že jsou rychlé. V porovnání s auty jsou i mnohem víc „skladné“.
Ulice v centru s výzdobou k výročí.
Z druhé strany bloku domů bylo bistro, kde kromě levného občerstvení byla též volně přístupná wifi, přes kterou si šlo zavolat domů.
Děti na dálkové ovládání
Až jsem si říkal, pro koho je to větší relax a zábava. Zda pro špunty v autě, nebo pro maminku v závěsu. Atrakce běžná. Alespoň v centru u parku.
Elektrický rozvaděč v parku
Tohle nemělo chybu. Ekologický elektrorozvaděč. V dokonale trávním maskování.
Výročí přátelství s Kubou
Cestou z centra mne zaujal transparent připomínající spolupráci Vietnamu s Kubou. V textilních fabrikách ve Východních Čechách pracovali svého času (když jsem byl malý kluk) jak Vietnamci, tak Kubánci. …
Další z kostelů v centru Hanoje.
Hned vedle vidím další otevřený kostel. (Nevím přesně o co šlo, mohlo jít areál nějaké školy či nemocnice. Nevím.)
Reklama na turistický ruch.
Bohužel jsem měl volno pouze v neděli a celodenní výlet na východní pobřeží bych už nedal.
Stále v pohybu.
Cesta vlakem by mohla být možnost, jak se k moři dostat. Podstatně levnější, než místní taxíky. Vydal jsem se tu možnost prozkoumat.
Maskovaná motorka.
Tento styl maskování mne dostal. To jsem viděl až v Hanoji. Neodolal jsem, abych si motorku vyfotil.
Hlavní vlakové nádraží v Hanoji.
Vlaky z hlavního nádraži v Hanoji odjíždjí pouze několikrát za den. Brzo ráno, kolem oběda a pak navečer. O chvíli později jsem pochopil proč. Ať jsem zkoumal, jak jsem zkoumal, cestovat vlakem k moři se nedalo při rychlosti Vietnamských vlaků zvládnout. Byl by to výlet na 2-3 dny.
KFC
Světový podnik – světová značka. I ve Vietnamu. …
Život na kolejích.
Jediná vlaková trať z hlavního nádraží v hlavním městě Vietnamu. Pochopil jsem, že vlaky odjíždějí najednou v časovém „okně“ pro ně vyhrazeném. …
Další z kostelů cestou z centra.
Poměrně plný kostel. V neděli v podvečer.
Židličky.
Lidé seděli dokonce i venku.
Socha.
Na boku za kostelem jsem si vyfotil sochu Panny Marie.
Vyzdobená ulička.
Autem se v malých uličkách projede těžko, na motocyklu je to v pohodě.
Výročí sjednocení Vietnamu.
Zeptal jsem se překladatele: „To je když od Vás odešli US, že?“ … Jj.
„Odešly US a přišli Číňané.“ … „Vy jste komunisté, v Číně jsou komunisté, proč bojovali komunisté proti komunistům?“ „Byli jsme v Kambodži. Lidé tam strašně trpěli. Šli jsme jim pomoci.“ … „Pol Pot byl přítel Číny.“ … „Aha“ …“Museli jsme se stáhnout.“
Prodej.
Tohoto jsem se stal světkem při návratu z města na hotel při poslední neděli.
Na hotelu, kde jsem bydlel, pracoval pán, který uměl česky. Pochopil jsem, že v Čechách žil hodně let a před několika lety se vrátil zpět. Dal jsem se s ním do řeči a opatrně se ho zetlal: „Vracel jsem se včera večer z města a potkal jsem stánek. Vypadalo to jako pečený pes. Je to možné?“ „To je možné.“ … „To je chováte na maso?“ „Chováme. Chováme“ … „Nebo když nějakého potkáte na ulici?“ … „Taky, taký.“
Ulice plná motorek.
Začal jsem přemýšlet o tom, co jím, zda nebude lépe, stát se vegetariánem… Jiný kraj, jiný mrav. Říkají v Čechách.
Silniční značení však ve Vietnamu (v Asii) nemají špatné. Na rozdíl od našeho je sice až za křižovatkou, ale hlavně na každé křižovatce běží čas, jak dlouho bude ještě zelená nebo červená.
Dopravní značení
Čas i mé cesty se už krátil.
Stánky u cesty.
Poslední den jsem měl chvíli čas a mohl ještě mluvit (cestou na letiště) s tlumočníkem. Zajímavý rozhovor na téma hodnot. (Do čeho má smysl investovat.) Zeptal se: „Jak Vy v Čechách utrácíte peníze?“ Já: „Jak kdo.“ „Někdo z nás cestuje, nebo máme různé hobby, nebo třeba chalupu a pod.“ On: „Já mám dva syny. Jednomu jsem postavil dům a drunému ještě 2 roky potřebuji platit na studium v Kanadě.“
…
„Umějí přežít.“ … Řekl mi po návratu kolega v práci.