Vlastně jsem se o to pokusil už v prosinci 2006, ale tehdy jsem to před polovinou vzdal. A bylo to správné rozhodnutí – viděno s odstupem. To jsem však šel „seshora“ z druhé strany. Teď doufám, že se mi podaří znalost zúročit, že se moje zkušenost z před více než půl rokem a ta dnes spolu setkají. Jsem zvyklý dodělat, co začnu. Stála proto i „River Way„přede mnou jako nedořešená „výzva“.
V sobotu (18.8.2007) jsem se tam vypravil po práci. Podle mapy vedla 4WD (4 wheel drive) až k řece. Nakonec jsem byl rád, že jsem zaparkoval u rozcestí k Sunrise Hut asi o 1,5 km dříve. Moje Toyota nebyla žádný „off-road“ a zpátky bych se s ní od řeky nevyškrábal. Vzal jsem to nejnutnější a hned vyrazil. Času jsem neměl nazbyt. K řece jsem dorazil po čtvrté a západ Slunce jsem mohl čekat po šesté. Navíc v horách – cesta úzkým kaňonem a nevypadá, že by dnes mělo být jasno. Zatím neprší. Co nebýt, může být. K rozcestí, odkud se mohu po turistickém chodníku vrátit, to má být 1h 50 minut. Teoreticky je to zvládnutelné do 18 hodin večer. Když vše půjde…
Než vyrážím, potkávám 3 chlapíky, kteří stejnou trasu (v opačném směru) právě prošli. Jsou mokří až do pasu (resp. ještě výše).
„Kolikrát jste brodili?“ Přesně nevědí, ale může to být tak 13x. Šli to 2 hodiny. Jsou však místní a zřejmě to nešli poprvé. Navíc prý voda stoupá, protože na horách pršelo. Příliš mne nepovzbudili. Ptám se sám sebe, zda to zvládnu, ale stále doufám, že by se to mohlo podařit. Mám přesně 2 hodiny na to, projít River Way. Jakmile se dostanu na turistický chodník, při čelovce se zpět už dostanu.
Jasně, že mám strach. Mám v sobě strach. A potřebuji ho v sobě překonat. Jdu.
Kaňon v údolí vypadá malebně. 622 m. n. m. – alespoň dle barometrického výškoměru mých hodinek. (Výškoměr se mi osvědčil a rozhodně to nebyla zbytečná investice. Pomáhal k rozvržení sil, ale i z důvodu orientace dle mapy. Např. na Stewart Islandu jsem ho vyloženě kvitoval.)
Na druhé straně řeky pokračuje cesta pro 4WD…
První brodění na mne čekalo hned na první rovince. Vsadil jsem na zachování suchých ponožek a suchých bot. Bez zouvání bot by to jistě bylo rychlejší, ale jít dál v mokrých botech se mi nechtělo.
Voda je „horsky“ studená – až „ledová“. Z důvodu potřeby suchých bot je každé brodění naboso.
Z jedné na druhou stranu se přechází při každém větším ohybu řeky. Cesta vede většinou po vnitřní straně meandru. Ten vnější je zpravidla zakousnut do nějaké skály či neprostupného terénu tak, že nejde projít. Těžko lze vymyslet něco jiného. „Pravidla hry“ zde určuje příroda.
Když je koryto řeky široké, voda je relativně mělká. Když se celý proud soustředí do úzkého „potůčku“, lze čekat hodně silný proud i poměrně hluboké tůje. Zčeření vody vypovídá o díře za kamenem. Další nepříjemností je skutečnost, že jsem sám. V tuhle hodinu se sem už nikdo nevypraví. Pokrytí GSM signálem zde také není. V praxi to znamená, že pokud mi ujede noha a strhne mne proud, nepřivolám si pomoc. Nesmím ani namočit baterky čelovky. Bez ní bych se zpět k autu lesem už nedostal.
Zřejmě nejhorší místo celé cesty. Řeka je zúžená na 2 metry. Přeskočit si ji neodvažuji. Není kde se odrazit, není kam doskočit. Proud je velice silný. Zouvám boty a připravuji se na brodění. Tentokrát sundávám bundu i kalhoty. První pokus. Postupuji o centimetry. Nohou šmátrám po dně a hledám kde se zaklínit. Proud je tak silný, že se nemohu udržet. Potřebuji ještě metr. Na druhé straně je větev. Na ni však nedosáhnu. Lezu ven. Hledám klacek. Pokusím se opřít. Hledám, kde klacek zaklínit. Najednou se kámen pod klackem hýbe a bere ho proud. Ještě, že tam byl pouze klacek. Napodruhé se mi podaří klacek zaklínit. Postupuji o centimetry. Každý krůček je „balancováním na hraně“. Hotovo. Dosahuji na větev na druhé straně a překonávám řeku…
Asi po hodině a půl se dostávám do míst, která mi začínají být povědomá z mého prvního pokusu před necelými 8 měsíci. Je krátce po půl šesté. K turistické cestě je to tedy ještě více než hodinu. Jsem v polovině. Začíná mi být jasné, že „hraji o čas“. Cesta není až tolik značená… Oranžový trojúhelník je na začátku cesty a pak až na dalším rozcestí. Občas během cesty, po několika kilometrech. (Chodníky se značením v ČR to nejsou.) Kudy jít je potřeba hledat a dobře rozvažovat – s výhledem hodně daleko před sebe. (Minimálně proto, abych nebrodil zbytečně a nemusel se vracet.)
Po dalším přebrodění řeky zvažuji, zda by nebylo lépe se vrátit. Zavrhuji to. Znovu to vše brodit? Musím dopředu. Nocovat zde nechci. Musím se z řeky co nejdříve dostat. Schovávám foťák. Na focení není čas. Začíná pršet.
Vody je skutečně více, než bylo minule. Čím víc bude pršet, tím více vody lze v korytu čekat. Nemohu běžet v kuse. Rozvazovat tkaničky a sundávat boty zdržuje. Místy mi přijde, že řeka vypadá jinak, než vypadala loni. Když to jde, běžím. Poslední úsek už vytahuji čelovku. Nevidím daleko před sebe. Naštěstí je to už závěrečná rovinka. I zde se musím vracet a hledat kudy přejít řeku. Po chvíli mi znovu přijde, že to zde „neznám“. Vracím se tedy o 50-100 metrů zpět a nalézám značení turistického chodníku. Teď už prší opravdu hodně. Jsem však obrovsky šťasten.
Jsem na suché zemi. I kdyby lilo sebevíc, dostat se k autu je už jen otázkou času. Podle ukazatele (vyfoceného při mojí minulé návštěvě tohoto místa) je to zpět necelé 2 hodiny (asi 20 minut za Triplex Hut), když poběžím, zvládnu to za hodinu. Stejně prší a je tma. I tak to bylo v lese nádherné. Nádherné. To hlavní, co mne provází cestou zpět (i když s opatrností) je RADOST z toho, že jsem zlomil (překonal) strach v sobě. Je to vnitřní pocit, který lze těžko sdělit. Je to RADOST. Zítra mohu s čistým svědomím na letiště.
Konečně u auta. Cestu domu znám. Jel jsem ji vícekrát. Teplá sprcha vyloženě bodne. Spánku je přesně akorát. Ráno vyrážím do Hastings.
Letím okruh ve dvojím. Na přistání mi to lehce „vyplavalo“, proto jsem to hned opravil přivřením brzdových klapek. „Hlídej si rychlost na finále.“ „Jinak dobrý.“ „Chceš letěl sám?“ „Yes.“ … Nemyslím na nic jiného. Nerozmysleli si to. Traktorem jsme dotáhli Twina na start. Vzal jsem si polštářek s 5 kg závažím. A letím. Úplně v pohodě. Okruh i přistání. Mohu se radovat a usmívat se na svět. Když jsme navečer provoz skončili a sešli se v klubovně, přinesl jsem krabici třetinkových piv. Jako v Čechách. Když se létá, tak se alkohol nepije. Pro řízení auta je na Zealandu povolen tzv. 1% drink – tj. jedno třetinkové pivo za hodinu. Tak to dnes nemusí být jenom čaj.