Byl jsem u babičky rád, přesto jsem cítil, že něco by mohlo být jinak, že něco bych ještě chtěl, resp. mohl/měl. … Od mého posledního létání na Zealandu uplynul více jak rok, a já se začal usazovat v Čechách. Na podzim jsem se vrátil znovu na Příbram. Při poslední návštěvě (na konci sezóny) to už sice vypadalo, že by mne mohli pustit na sólo, ale foukal hodně silný nárazový vítr a Jarda Hendrych opět řekl: „Ne“. Při létání neexistují kdyby. Večer jsem se pak dočetl na internetu, že ve Strakonicích – což bylo jen asi 50 km na jih od letiště v Příbrami – se na Blaníku zabil starší pán – důchodce (pilotní žák) a těžče zranil za ním sedící instruktor. A tehdy jsem si jen pomyslel: „Ano, vím, bylo to opravdu hodně turbulentní.“ – Při aerovleku s Jardou za zády to byly také poryvy, kdy jsem musel reagovat plným a razantním vychýlením kormidla.
O Vánocích jsem povídal s babičkou a tehdy mi řekla: „Člověk musí být trochu sobec.“ Osmělil jsem se a zavolal do Benešova. Domluvili jsme se na Silvestra a dali let s Milošem. „No, asi už tuším…“ povídá, když jsme přistáli. „Uznám ti, co máš nalétáno, ale odlétáš si pořádně všechny nouzové postupy a mimořádné situace.“ (A tak jsem se učil létat bez nožního řízení, s řídící pákou „zaseklou“ v určité poloze, bez řídící páky, bez brzdových klapek, s plně vytaženými brzdovými klapkami, dělat „hady“ nízko nad zemí těsně před letištěm atd.)
Po skončení prvního létání v Benešově (ještě jsem postával na západním prahu dráhy) mi zvoní mobil. Volá sestra. Babička upadla v koupelně a zlomila si nohu v krčku. Už druhý den je v nemocnici. Nikdo mi to nezavolal dříve. Stalo se to prý jen chvíli po tom, co jsem od babičky odjel. Bylo už navečer. Vyrazit za babičkou bylo už pozdě. Rozjel jsem se tam ráno, následující den. V nemocnici jsem byl pak několikrát. Dokonce ani sestry se nezlobily, když jsem se zdržel i po skončení návštěv. Zažil jsem tam s babičkou i mile roztomilou příhodu: Po jídle jsem ji podal zubní kartáček, pastu i skleničku s vodou, aby si mohla vyčistit zuby (řekla si o to). Když vše bylo hotové i jsem ji ručníkem utřel ústa, řekla: „A teď mi přines skleničku a dej do ní asi polovinu studené vody.“ Přinesl jsem, jak řekla. K mému překvapení si z úst vyndala právě vyčištěné zuby a dala je do přinesené skleničky. Noblesa, hodná dámy.
V Benešově jsem dolétal základní pilotní výcvik a po Velikonocích 2009 se stal pilotem. Milošovo „tušení“ nebylo až tak od věci. Když jsem začal v Benešově létat Vivata jednu menší „mimořádku“ jsem tam opravdu zažil. S Milošem jsem tehdy letěl už asi šestý okruh a rutinně pravým loktem kontroloval zajištění vysunutého podvozku. Ten nedržel. „Ukaž mi to.“ Říká Miloš. Bohužel to tak bylo. Nakonec vše dopadlo dobře. S vypnutým motorem, vrtulí srovnanou do „vodorovna“ a s pákou podvozku přivázanou bezpečnostním pásem jsme „normálně“ přistáli. Měl jsem však dojem, že i sám Miloš tehdy lehce „znervózněl“. Je třeba mít respekt. Je potřeba mít „čistou hlavu“, je dobré počítat s tím, že každý let může být letem posledním.
O Vánocích 2012 opět zvoní telefon. Maminka sděluje, že babička je už několikátý den v nemocnici. Praskl ji žaludeční vřed a upadla na zem. (Pochopil jsem, že se přimluvila sestra (aby mi to řekli), že mi to nechtěli volat dříve, protože bych tam prý „hned jel“ a nechtěli mi tím „kazit Vánoce“.) Ach to „dávkování“ informací. Reaguji na to, co je. Jedu do nemocnice. Jednotka intenzivní péče. Dostávám plášť, čepec, ruce myji dezinfekcí. Na monitorech sleduji pulzy i slabou křivku krevního tlaku. S babičkou komunikuji. Říkám: „Babi nemluv, šetři se.“ Vnímá. „Dnes jsou Vánoce.“ A snažím se odlehčit situaci. Když vidím kombinace hadiček a tolik obrazovek, říkám: „Babi, vždyť Ty jsi jako kosmonaut v raketě.“ Tolik různých přístrojů. Krásné modré oči, kterými se na mne dívá. Jsem rád, že mohu být zde, že babičce mohu dát pusu, že ji mohu vidět. Že mohu být chvíli s ní. Maminka s tetou se střídají obden. (Případně přijede i některý ze strýců.) Já se tam dostávám až 29.prosince. Jedeme rovnou tam. Beru si plášť a přichází paní doktorka. Představuje se, že je ošetřující lékařka a říká, že s babičkou to nevypadá dobře, že to již spěje k jejímu konci. Jsem první z rodiny, kdo toho dne přišel, proto to říká mně. „Ještě 26. prosince jsme si mysleli, že by se to mohlo zlepšit, ale pak ji postupně začaly selhávat všechny orgány.“ „Snažili jsme se, ale proti přírodě se bojovat nedá.“ „Už jsme ji teď ani nedávali na přístroje, bylo by to jen umělé prodlužování pro vás i pro nás.“ Přicházím k babičce. Dýchá. Jako by jenom spala. Oči má zavřené. Tentokráte už mohu být pouze s ní. Už zřejmě nevnímá, už mi/nám neodpoví. Po chvíli přicházi teta. Paní doktorka popisuje stav i tetě. Přístup personálu je nadstandardně dobrý. Sestra přiznává: „Máme tady přenosné umyvadélko, ráno jsme ji ještě umyly vlasy.“
„Tak se za ni ještě pomodlíme.“ Říká teta. Polohlasem se přidávám k modlitbě „Otče náš“. Než odejdu, babičce dávám pusu a křížek na čelo. Je to naposledy, kdy ji vidím. „Jseš si jistá, že nechceš přijet?“ (Ptám se mobilem maminky.) „Stavím se zítra.“ „Ale paní doktorka říkala…“ Konečně je vše zařízeno, nabaleno, vnoučkové vypraveni na cesty domů. Je 17:45. Maminka hledá číslo na Náchodskou JIP-ku. „Paní doktorko, myslíte, že bych ji ještě stihla?“ „Nestihla.“ (Zemřela v 17:30)
Já také přemýšlím. Jak to jen babička myslela s tím: „trochu sobec“ ? Napadá mne jediné: „Žijeme, letíme, ale nakonec i umíráme KAŽDÝ SÁM ZA SEBE.“
Babi DĚKUJI.