Jako všude jinde v Číně, i zde jezdí mnoho motorek, resp. přesněji řečeno elektrických skůtrů, na které, jak jsem pochopil, ani není třeba mít řidičský průkaz. V Changsha má slečna s mobilem na motorce v parku u řeky dokonce i svoji bronzovou sochu.
Je neděle, tak se pokouším nalézt kostel.
Bojoval jsem s mobilem. V aplikaci Osmand jsem měl pouze velmi hrubé mapy. Navíc se některé aplikace zřejmě „praly“ a GPS modul mi polohu ukazoval pouze, když jsem neměl připojený internet. Nicmeně po čase bloudění jsem přeci jen zahlédl kostelík románského stylu.
Mohl by to být klidně kostel katolický, ale zjišťuji, že je to kostel protestantský, resp. jak jsem zjistil následně kostel anglikánský.
Modlitby vedly ženy, což v anglikánské církvi není neobvyklé.
Překvapilo mne, jak moc byl kostel plný. Tolik lidí často nebývá ani v kostelích v Čechách.
Hlavní velkou předností bylo, že některé texty byly také anglicky. I když jsem nerozuměl čínsky, mohl jsem alespoň sledovat, o čem to je.
Texty písní byly promítány na tabule i s anglickým překladem.
A konkrétně tuto melodii jsem už slyšel, když jsem před 18 lety mohl pracovat jako dobrovolník ve Skotsku v ekumenické komunitě na ostrůvku Iona. I zde v Číně byl doprovodem písní klavír resp. křídlo a na rozdíl od hudby varhanní, kterou známe z většiny českých kostelů, strunný nástroj v kamenných zdech udělá své. Je takový „lidštější“ (bližší lidem) a živější.
Následně jsem se dočetl, že kostel byl postaven už počátkem minulého století (někdy v roce 1910). Nejedná se zde však pouze o kamennou stavbu. Tento kostel má také i anglikánského ducha.
Pochopil jsem, že ve městě by měl být i kostel katolický, ale netušil jsem kde. Podle mapy měl být další kostel v centru. První neděli jsem v jeho hledání úspěšný nebyl. Následující týden jsem si proto vypsal přesné souřadnice a hledal jsem znovu. Jako za mladých let, kdy jsme se ve Svazarmu věnovali „honu na lišku“. Došel jsem před vyšší dům, kde jsem na fasádě objevil kříž. Hledal jsem někoho, kdo by uměl anglicky. Poradili mi kostel anglikánský s tím, že oni mají aktivity v sobotu. Také mi však prozradili, že nějaký další kostel by měl být ještě asi 1,5 km na sever. Dokonce jsem si i vyfotil mapu na jejich mobilu.
…
Následně se „na sever“ vypravuji. Napoprvé jsem to místo přešel, při cestě zpět jsem však zahlédl na fasádě jednoho z domů velký kříž.
Zaujala mne kombinace křesťanství a čínské architektury. Osobně jsem v tom ale vnímal i keltský motiv. (Motiv keltského kříže.)
Symbolický mi pak přišel i vchod jako do „večeřadla“.
Nahlédl jsem dovnitř. Ptám se, zda jde o křesťanský kostel a pochopil jsem, že ano. Pomohl překladač. Paní u vchodu mi říká, že jsou protestanté. Vysvětluji, že rád bych nalezl katolický kostel. Říká mi, že katolický kostel je nedaleko, prý hned „next door“. To mi není zcela jasné a ona když vidí, že tápu, říká, ať jdu s ní, že mi cestu ukáže. Na cestu dostávám 4 bombóny.
Ukazuje se, že „další dveře“ znamenalo vedlejší ulici a opravdu to nebylo daleko.
Asi po 150 metrech už vidím kostel.
Nechybí ani čínské lampióny.
Na nádvoří vidím sochu Panny Marie Lurdské a je mi jasné, že tentokrát jde skutečně o kostel katolický.
Dokonce zde zřejmě bývají bohoslužby i v týdnu navečer.
Paní z protestantského kostela se mne ptá, zda potřebuji, aby šla se mnou dál. Já ji moc děkuji a říkám, že už to zvládnu. Byl to doslova zázrak. Před vchodem ke mně přiběhly 4 malé děti a já z kapsy vytahuji přesně 4 bombóny, které jsem dostal v protestantském kostele a děcka jimi podaruji. Dalším velkým zázrakem toho dne bylo, že v kostele právě začínala mše v angličtině. I to mne mile překvapilo.
…
Nejde nakonec pouze o jednotlivé kostely a hudbu (i když i za ně díky). Tím hlavním zjištěním bylo, že i v Číně existují společenství, která mají křesťanského ducha.