Moje nepovedené přistání bylo 29. července 2007. Následující neděli se nelétalo. Pršelo a na letišti nikdo nebyl. Další týden se to tvářilo slibněji, i když pro změnu to zase vypadalo na hodně silný vítr. Než jsem jel na letiště, stavil jsem se ještě na backpackru „Shnilé jablko“, kde bylo nejlevnější spojení se světem (internet) široko daleko. Člověk u vedlejšího počítače měl (stejně jako já) puštěný email na seznam.cz. Takže také Čech. Dali jsme se do řeči. Ukazoval jsem mu fotky z létání a nakonec ho vzal s sebou na letiště. (Měl zájem o vyhlídkový let.)
Když jsme přijeli, v hangáru rozebírali Twina. To první, co mne napadlo: „Za to určitě může moje přistání před 2 týdny.“ „Ne“, řekl David. „Minulý týden byla nehoda v Alpách ve Francii. Není jisté, zda se letadlo rozlomilo za letu, nebo až po nárazu do země. Ani jeden z pilotů nepřežil. Fabrika v Německu proto vydala opatření, že všechny větroně toho typu musejí být rozebrány a musí být zkontrolováno uchycení nosníku křídel.“ Znovu se tedy prohlížel Twin. Trup i křídla, ocasní plochy atd. Když jsem viděl, že vše je v pořádku, uklidnilo mě to v tom, že moje poslední přistání ZK-GMX nepoškodilo. První let letěl vyhlídku kamarád z Čech s Johnem. Protože to byl „můj známý“, dostal klubovou cenu. Když jsem ho potkal později, byl nadšen a byl rád, že se v Hawkes Bay svezl.
Další let byl už náš. Před startem jsme ještě chvíli čekali, protože let byl na jihozápad, do řízeného prostoru letiště Napier. O povolení pro vstup žádal pilot vlečné na kmitočtu Napir Tower. Transpondér větroně byl vypnutý. Zapínali jsme ho až po ukončení aerovleku po zahlášení se řídící věži a po přidělení alfa kódu pro odpovídač větroně. Aerovlek byl do povolené výšky, pilot nám zamával a my se vypnuli. Už jsem měl prst na tlačítku radia a hned po vypnutí jsem se nadechoval, že se zahlásím řídící věži pro nastavení kódu odpovídače.
„Nejprve si to srovnej a vyvaž.“ Říká instruktor. Tak dělám úkony popořádku a nepřeskakuji pořadí. Je to beztak otázka několika vteřin. Netrvá však ani 10 vteřin a v rádiu slyším: „I see a glider.“ Dívám se a „legrace“ je, že já nevidím nic. Když se pak ohlédnu, vlevo asi 300 m nad námi uvidím menší dopravák (asi pro 40 lidí). Hned, jak se frekvence uvolní, žádám o povolení vstupu a přiřazení kódu odpovídače. Dostáváme povolení do výšky pouze o 80 metrů nad námi… Nastavuji Squawk, QNH na výškoměru a potvrzuji to zpět na Napier Tower. Pokouším se ustředit stoupání, je to však dnes opravdu turbulentní. Jsme navíc daleko od letiště. Po několika minutách trápení se raději hlásím, že opouštíme řízený prostor a vracíme se zpět k letišti. Není jisté, jak budeme přistávat. Startovali jsme z dráhy 19, fouká však silný západní vítr. V těchto případech se přistává na kratší příčnou dráhu 29 (je však opravdu dost krátká a použitelná je pouze za hodně silného protivětru). Když jsme na okruhu, hlásí nám vítr při zemi 26 knotů ze směru 250°. Nakonec to tedy bude standardně na dráhu 19. Vzhledem k silnému větru letím poměrně úzký okruh. Po čtvrté okruhové zatáčce (na finále) si bere řízení instruktor. Twin se k zemi přibližuje „bokem“ vyosen ze směru dráhy (proti větru). Teprve těsně nad zemí ho instruktor rovná a dosedá ve směru dráhy. Jsem rád, že jsem tam nebyl sám. Toto přistání bych sám nezvládl.
„Poletíme ještě?“ Ptám se po přistání. „You can, if you want.“ „Jsou to tvoje peníze.“ „Ale neučíš se nové věci.“ Sám vidím, že to „není ono“. Dva poslední lety se příliš nezdařily. Uvědomil jsem si, jak málo stačí k tomu, aby se „něco stalo“. Raději ani nedomýšlet. Objevuji v sobě cosi, co jsem nikdy před tím nezažil. Zjišťuji, že mám v sobě STRACH. Opravdu stačí malá nepozornost, chybička či nepřesnost a může jít o život/životy. Nebýt těch, kdo mne v té době povzbudili, asi by vše dopadlo jinak a já bych ztratil odvahu létat. Díky.
