Kamarádka to pak komentovala slovy: „Víš, to ti je takové malé městečko, kde se lidi udávají jak na běžícím páse. Jen zastavilo auto s pražskou značkou, už u nás byli. Ani mě tak nenaštvalo, že nás chytili a šest hodin drželi na dvoře služebny veřejné bezpečnosti, ale mrzelo nás, že nám zabavili všechny letáky, které jsme s sebou měli.“ Čekání si krátili tím, že si pohvizdovali trempské písničky, nebo si je – ach ta drzost – přímo zpívali. Dokonce pro moji kamarádku to byla právě ta chvíle, kdy se dala dohromady se svým manželem.
Musím přiznat, že já tak statečný nebyl. Později jsem se však jednoho „výjezdu“ také zúčastnil. Vlastně za to mohl kamarád, kterého jsem znal z prázdnin, a který studoval fakultu chemicko-technologickou. Výjezd však byl organizován prostřednictvím fakulty naší, kde jsem ho náhodou potkal a následně se k nim přidal. Pro každou cestu bylo možné zapůjčit dokumentární videokazetu. Protože však nebylo zrovna nic jiného, dostali jsme jen „něco o protestech studentů v Číně“.
Byla to doba skutečně nadšená, až „bláznivá“. Kamarád měl auto půjčené od jednoho mu známého dominikána a ani on svoje vzrušení příliš neskrýval. Vyzdobil si auto vpředu národními vlaječkami a jen jsme se sešli, hned jsme vyrazili. Musím říci, že kamarádova jízda byla opravdu velmi nadšená… Po dálnici to držel, co tehdy nová škoda 125L jela a jen jsme dorazili na „okresky“ do jemu známého kraje, přidal… Jednak jsme spěchali, abychom přijeli včas, pak i samotné vzrušení a jedinečnost okamžiku byly tak silné, že se ani nedalo loudat. Nebylo to daleko od cíle – kdesi v podhůří Orlických hor, kde nás čekala pravotočivá zatáčka. Kamarád nejel pomalu a v poslední chvíli uviděl auto v protisměru. Byl sice při svém okraji, ale podvědomě šlápl na brzdu. Auto však neposlechlo. Nejen, že nezačalo brzdit, ale navíc se stalo neovladatelné a pokračovalo ve směru jízdy smykem… Doslova jsme prosvištěli před protijedoucím Trabantem a úplně nás to vyneslo mimo vozovku. … Jen si vzpomínám, že to s námi dost nepěkně zahoupalo a skončili jsme v malinčí pod silnicí. Byl to mžik, ale bylo mi v té chvíli, jako bych se znovu narodil. Auto zastavilo čumákem dolů a my se pokusili z něho vylézt. Na co jsem myslel už nevím, jen jsem byl rád, že žijeme. Když jsme se vysoukali, auto bylo kupodivu celé – bez jediného škrábnutí – doslova zázrak(!). Pouze obě vlaječky byly zlomeny a zrcátko vedle řidiče sklopeno. Dostat auto zpět na silnici se nám však podařilo až s pomocí projíždějícího Favorita, který byl vybaven koulí a vytáhl nás na laně. I pro kamaráda, který řídil, to bylo, myslím, poučení.
Na místo jsme dorazili o něco později a videokazetu, kterou jsme s sebou přivezli nikdo z nás předem neviděl. Šlo o dokument, který se dostal do Evropy dost krkolomnou cestou kdesi přes Hongkong a to ještě nejprve namluvený zvuk (audio) a teprve později větší videokazeta. Komentoval to brečící hlas dívky, která byla v době vzniku kazety poslední ještě žijící z nejužšího okruhu organizátorů těch studentských akcí. Dokument začínal záběrem kolony tanků, proti nimiž šel student s rudou vlajkou. Postavil se jim do cesty a první tank zastavil, vykoukla z něho hlava vojáka a zastavila celá kolona. Hlas dívky to komentoval slovy:
„Tehdy ještě zastavili.“
Dál vyprávěla o historii studentského hnutí a o ideálech, které jim ležely na srdci, když zpívali společně internacionálu a změny společnosti mysleli vážně. Stále se prý navzájem nabádali k nenásilí a k míru. Na náměstí, kde se rozhodli na protest stanovat jich bylo mnoho – snad až tisíce. Když v noci ve stanech spali, přijeli vojáci s tanky a studenty i se stany rozjezdili. Pak tu rozdrcenou „kaši“ vojáci pokropili benzínem a podpálili. Záběr pořízený z bezpečné vzdálenosti amatérskou kamerou nebyl sice tolik detailní, ale co se tam dělo, bylo více než zřetelné. Nad ránem přijely cisterny s vodou a jako se jinde čistí městské odpadky, zahladili vojáci stopy noční „akce“. Byl to velice silný dokument. Ačkoliv tehdy na tom setkání ve vesnici v Orlických horách byli přítomni i starší lidé, s nimiž už většinou tak něco nepohne, atmosféra v sále, kde jsme video promítali, byla více než mrazivá. A není vůbec divu, že po tomhle dokumentu brečel nejeden z místních lidí. Bylo to navíc v době, kdy krvavé akce probíhaly i v pro nás ne až tak vzdáleném Rumunsku. Byla to chvíle, kdy ve svém nitru byl zasažen snad každý, kdo v sobě choval alespoň kousek citu, kdy se ozýval nejhlubší lidský vzdor, kdy už jen z pouhého lidství nebylo možné to přejít povzdechem, že kdesi „daleko ve Vesmíru“ se něco takového děje. Stáli jsme tam čtyři mladí – života neznalí a nezkušení studenti a upírali se na nás oči dospělých, dávno už světem protřelých lidí.
„Co máme dělat? Jak se zachovat? Koho máme poslouchat???“
Obrátil se na nás najednou někdo z tam přítomného davu. A i já, který stejně jako on shlédl právě daný dokument jsem doslova zalapal po dechu. Co mám říci, co „nabídnout“ lidem, kteří to zřejmě myslí upřímně, kteří hledají a nevědí co dál, kteří opravdu chtějí, ale nevědí jak? Koho znám v daném kraji, na koho bych je mohl odkázat, kdo by jim mohl pomoci, poradit? Tohle se mi hned začalo honit hlavou a bylo to první, co mne napadlo. Snad příbuzní mého kamaráda? Nevím. Tak mě to zaskočilo. Očividně bylo znát mé rozpaky a skutečně jsem nevěděl, co ze sebe vysoukat. Nenapadlo mě nic, co by nebyly jen prázdné řeči. Jak se to stalo, netuším. Když kdosi z tam přítomných zpozoroval moji bezradnost, tak jenom spontánně doplnil:
„Lidi, máte svoje svědomí, to poslouchejte.“
