„V příbuzenstvu jsme měli všechny. Nějaké náboženské napětí tam však nebylo NIKDY.“ Svěřil se mi můj spolubydlící na strahovských kolejích v první polovině 90.tých let. Pochopil jsem, že maminka byla muslimka, otec byl spíše pravoslavný. 9 měsíců přežil v obléhaném Sarajevu, než se mu podařilo dostat jako doprovod humanitárního konvoje ze Sarajeva pryč. I jeho to stálo tehdy ještě 1000 německých marek, aby byl coby jeden ze tří dospělých do doprovodu autobusu dětí evakuovaných pod hlavičkou Červeného kříže na seznam zařazen. Z města ujížděli v noci, se zhasnutými světly reflektorů. Bylo to buď a nebo. … V Čechách se pak staral o svoji mladší sestru, která se do konvoje dostala jako nezletilé dítě. Peníze, které vydělal, posílal rodičům do Bosny, aby si měli za co koupit „humanitární pomoc“. Kilo rýže. „To tady sníš za dva dny. Tam to mají lidé na celý měsíc.“ Rakouská banka byla jediná, kdo poslání peněz do Bosny v době války uměla zajistit. Poplatky byly vysoké. Snad až 30% ze zasílané částky. Rodiče však ty peníze skutečně dostávali. … O poměrech za války v Bosně/Sarajevu bylo lépe se nebavit. „Co jste pili?“ „Měli jsme kbelíky.“ Podíval jsem se nechápavě. „No dobře, měli jste kbelíky… , ale co jste pili?“ „Měli jsme kbelíky!“ „Jak kbelíky?“ „No kbelíky!“ „Když pršelo, nachytali jsme vodu a tu jsme pak pili.“ …
Už tehdy (před více než 20-ti lety) se tvrdilo, že v bývalé Jugoslávii je to válka „náboženská“. Argument u ateismem vychovávané společnosti poměrně zabíral. „Je tomu však skutečně tak?“ Snažil jsem se opatrně dopátrat pravdy/reality u mého spolubydlícího. „NE.“ … „Co si myslíš, že je dnes největší business na světě?“ „Zbraně pro Bosnu.“ „Nás nikdo nikde nechce.“ „Jsme jako židé za 2. sv.války.“
…
Mostar (foto internet).