Zealand je vůbec zajímavý svět. Co den, to originál. Možná to souvisí i s počasím. Tím, že je NZ ostrov, vlastně dva, počasí tam není stálé (jako je tomu např. ve středu Evropy). Jeden den prší, druhý je nádherně jasno. V Evropě nejednou proprší klidně i celý týden. Na Zealandu se však počasí mění i během půldne. Navíc stačí odjet třeba jen 30-40 km a počasí (i klima) je rázem úplně jiné. Jako v životě. Pozitivní je na tom, že člověk se učí vnímat „teď a tady“. Pochopil jsem později, že nejhezčím dnem na létání jsou neděle. Což je i den, kdy se lidé v gliding klubech na Novém Zealandu scházejí a na větroních létají. Neděle, jako „den odpočinku“ a nejrůznějších „oddechových aktivit“. I moje první sólo bylo v neděli. A dost možná, že ani to nebyla náhoda. V neděli je svět „jiný“.
V ceně kurzu bylo celkem 30 letů a pro získání základního, tzv. A certifikátu bylo třeba zvládnout základní osnovu a odletět 3 sólo lety. Mé první sólo byl 27. let, takže mi na pondělí zbývaly ještě další tři lety. Obvykle kurzy v Southern Soaring byly pořádány od neděle večera do další neděle. Víkendové počasí nebyla žádná sláva a Mike se mne proto ptal, zda musím odjet už v neděli. Nemusel jsem. Tak jsme to roztáhli na dnů osm.
Počasí v pondělí bylo ráno o poznání větrnější. Nakonec jsme však přeci jen dovezli Twina na start. Bylo dopoledne. Dali jsme let s Mikem – okruh a přistání. Že to je „jiné“ než za pošmourného počasí včera jsem vnímal. Přistáli jsme. Že to nebylo takové, jako v neděli, mi bylo jasné. „Dáme ještě jeden let ve dvojím.“ Řekl Mike, když jsme přistáli. Druhý let už jsem si byl jistější. Ne, že by méně foukalo, ale už jsem se více soustředil. Následovalo další sólo. Abych splnil podmínky získání A certifikátu, potřeboval jsem odletět ještě jedno (třetí) sólo. V ceně kurzu bylo třicet letů, takže jeden si budu muset připlatit. Byl čas oběda. Ani po obědě, se však vítr neztišil. Mike i Chris se radili. … „Zkusíme počkat na večer.“ Nakonec se dočkávám… Není to už tolik nárazové, takže poletím své třetí sólo. Mike si bere ruční radiostanici, aby se se mnou mohl domlouvat, pokud by to bylo třeba. Tentokrát si už opět s sebou beru foťák a před startem prosím Roda, aby mi udělal několik fotek. Bílé mráčky v pozadí, byly pro mne v době, když jsem se usazoval do kabiny, jen malebné horské obláčky. Teprve později jsem pochopil, že s tím, co zažiji ve vzduchu, už i to mělo souvislost.
Úkony před startem. Můj poslední (31.) let v Omarama.
Startovat budeme z dráhy 27, tj. proti větru ze západu.
Už jsem se odlepil. Možná jsem v tomto okamžiku byl zbytečně vysoko za vlečnou, ale bylo to teprve mé třetí sólo. (Navíc tahle vlečná byla výkonově dost v pohodě).
Let byl standardní. Aerovlek do 2500 ft MSL, což bylo o něco více, než potřebná výška pro zařazení se do okruhu. Po vypnutí však hned vário začalo ukazovat stoupání cca 2,5 kn a mně se záhy podařilo ustředit termiku. Vystoupal jsem asi do 4000 ft MSL. Nechtěl jsem letět dlouhý let. Opustil jsem stoupavé proudění a nasměroval na severovýchod. Po chvíli vário začalo ukazovat stoupání. Řekl jsem si, že mi to stačí, že to pouze proletím a nebudu už kroužit. V případě standardního stoupavého proudu jde o kužel vzduchu, který, když se proletí, tak v jeho okolí vzduch zase klesá. Tohle však bylo zajímavé… Nejen, že jsem ze stoupání nevyletěl, ale stoupání začínalo být ještě silnější. Nejprve pouze 1 kn, pak už téměř dva. Po chvíli se ozval kdosi v rádiu. Adresoval to pro „Omarama trafic“ a bylo to cosi o změně meteorologické situace.
Nereagoval jsem na to, pouze vím, že jsem to zaslechl. Netrvalo dlouho a v rádiu se ozval Mike: „Glider Mike November, Soaring base.“ „Soaring base, Glider Mike November.“ odpovídám pohotově. „Jaká je tvoje výška?“ Ptá se Mike. „4200 stop a stále to stoupá.“ „Drž se dále od hor. Bude lépe, když přistaneš.“ „OK, potvrzuji, landing in few minutes.“ Otáčím zpět na západ. Problém je však v tom, že vário stále ukazuje stoupání a já místo toho, abych klesal, stále stoupám. Jediné, co mne napadlo, otevřít brzdové klapky. Zároveň jsem si vzpomněl na první let s Mikem a na „přeskok“ z vlny na vlnu. Mike mi tehdy dovolil letět až 90 kn. I v tomto případě jsem se pokusil let zrychlit. Podařilo se mi tím urychlit klesání a dostal jsem se do míst kde jsem již mohl nasadit na okruh. Zařadil jsem se do druhé zatáčky. Výšky jsem však měl stále poměrně dost a to jsem celou dobu letěl s plně otevřenými brzdovými klapkami. V poloze po větru jsem kontrolu funkčnosti brzdových klapek provedl tak, že jsem je zavřel. V té chvíli však větroň začal zase stoupat cca 2 kn. Hned jsem tedy brzdy znovu plně otevřel.
Něco bylo „jinak“. Nevěděl jsem co. Vzduch kolem mě se choval „divně“. Moje úvaha byla tato: „Letadlo letí, dokud má vztlak.“ Řekl jsem si tedy, ať se děje cokoliv, musím udržet kluzák v letové konfiguraci. Okruh jsem lehce protáhl, abych nebyl dlouhý. Po celou dobu jsem však letěl rychleji a trajektorii určoval pouze ze sklonu kluzáku tak, aby mi to vyšlo do bodu, na který jsem mířil (tzv. aiming point). Sledovat rychloměr na finále jsem nestíhal, plně jsem se soustředil na vlastní přistání. Byla tam však rychlost minimálně 65 kn (spíše však 70 kn) – tj. cca 120-130 km/h. Těsně po vyrovnání nad zemí mi hlavou proběhla myšlenka: „Je to už poslední dnešní let, měl bych doletět co nejblíže k hangáru, ať nemusíme větroň daleko tahat.“ Opatrně jsem tedy levou rukou začal zavírat brzdové klapky a pravou mírně potlačovat. Povedlo se.
Na vzduchovém polštáři těsně nad Zemí jsem překlouzal několik set metrů. Tomu se říká „přízemní efekt“. Neřekl bych, jak daleko může větroň takto nad Zemí klouzat. Přistál jsem a větroň se zastavil. Otevřel jsem kabinu, odepnul pásy i padák a vylezl. Než přijel Mike, měl jsem chvíli času se vydýchnout. Koukám na windsock (větrný pytel) na konci dráhy před sebou. Ukazuje vítr od západu. Když jsem se však otočil zpět, nestačím se divit! Stojím v polovině dráhy a pytel na východní straně letiště ukazuje vítr z druhé strany, tj. od východu. Na jedné straně tak, na druhé přesně opačně!!! Když po chvíli přijede Mike, chci mu tuto zajímavost ukázat, ale najednou vidím, že už i pytel na západní straně letiště ukazuje vítr od východu. „To se tady v Omarama občas stává.“ Vysvětluje mi Mike později. Je to, když jde fronta. Otočí se směr větru.
Podrobně se snažím vše rozebrat a jsem zvídavý: „To byl Ground Effect, že?“ „Yes.“ Ale hned mi i řekl Mike taktně: „Nepoužívej Ground Effect, dokud jsi teprve začínající pilot.“ Naštěstí vše dobře dopadlo a já mám za sebou zážitek, který si budu pamatovat po celý svůj život. Mé třetí sólo v Omarama bylo nejhezčí.
Když jsme dovezli dobráka (větroně) ZK-GMN k hangáru, objevil se i Adam. Takže jsem se mohl vyfotit s oběma mými instruktory.
A ještě jedno poslední foto:
Glider Mike November sice na fotce výše odpočívá v hangáru, ale jinak létá v Omarama dodnes. Třeba se s ním jednou sveze i někdo ze čtenářů tohoto blogu. Já mám na ZK-GMN i na oba instruktory jenom ty nejlepší vzpomínky. Byl to týden života, kterého rozhodně nelituji.
>>>>>>>>>>>
Vítr z Omarama: (1.), (2.) , (3.), (4.), (5.) , (6.) , (7.) .