„Už těch zázraků bylo zde tolik, že dalších už opravdu není třeba.“ A pro jistotu ještě zmiňuje někoho z mladších, který nezvyklý jev komentuje slovy: „Já klidně věřím vysvětlení odborníků, že se jedná o kondenzaci vody na kovu sochy. Když se však na základě pouhé kondenzace vody lidé obracejí, chodí znovu k přijímání a ke svátostem, je mi úplně jedno, že je to pouhá kondenzace vody.“
O co jde: Od roku 1998 stojí v parku za kostelem bronzová socha vzkříšeného Krista. Moderní umění. Na poutním místě běžné. Zvláštní na této soše však je, že pod kolenem pravé nohy z ní vytékají kapičky – podle všeho kondenzující vody.
„24 hodin denně?“ zní otázka anglicky mluvícího návštěvníka, sedícího opodál, sledujíc ty, kteří si nenechají ujít příležitost, setřít kapičku kondenzující vody do předem zakoupeného kapesníku. Od brzkého rána až do pozdních nočních hodin je tam fronta, obsazeno, plno. Zvláštní, jak to vysvětlit? Jediné, co je cítit pouhou rukou, je teplotní gradient (snižování teploty materiálu sochy) od země vzhůru. Pouhou rukou člověk vnímá, že to je zřetelně o několik stupňů Celsia.
Nejteplejší je dole, s pohybem vzhůru se materiál sochy výrazně ochlazuje. Po parném letním dni dláždění parku sálá teplo. Zvláštní však je, že fronta na kapičky je tam i ráno. Těžko říci. Hlavou mi prolétne vzpomínka na rovnici proudění tepla i na numerické metody. Kdo by se s tím však počítal. A nakonec i jen vlastní zadání 3D modelu objemu sochy do počítače by byl až téměř nadlidský úkol. Spokojuji se tedy s vysvětlením, že jde zřejmě o kondenzaci vody. Přeci jen jsem technik. A v tomto smyslu slova „nevěřím na zázraky“.
„Možné je vše, co je možné. A když se stane něco, o čem jsme si mysleli, že to není možné, tak to pouze znamená, že to bylo možné…“
…
Na druhou stranu už v Bibli stojí, že Ježíš o sobě řekl, že je cesta, pravda a život. O vodě víme, že „je život“. Proč by tedy na kovové soše nemohla kondenzovat voda? Nemám s tím problém. Dá se s tím žít.