Never ending story. Zařízení dodané před 14 lety. Jeden z prvních sekundárních radarů, které se s postupnými zlepšeními vyrábějí a dodávají dodnes. Už tehdy se k časové synchronizaci počítačů používaly přijímače GPS. Co se však vyrábělo a bylo dostupné na trhu tehdy, není už k sehnání dnes. Dodavatel se opakovaně dušoval, že v současnosti dodávaná náhrada je kompatibilní s přijímači vyráběnými kdysi, nicméně jak se později ukázalo, změnil se výrobce chipů a nebylo tomu tak. Přijímač samotný fungoval, to ověřili kolegové ve firmě, nicméně po dodání náhradních dílů zákazníkovi, radar stále neodesílal do systému ATM validní data. Už se to vleklo řadu měsíců a vystřídalo se na tom vícero kolegů. Do vyřešení bylo už investováno mnoho času i peněz. Takto starý radar ve firmě už není, nebylo kde to zkoušet. Odpovědné autority proto rozhodly, že v rámci podpory obchodu bude třeba osobní návštěva.
Na přípravu mám týden. To není mnoho. Po nástupu do firmy jsem několik let elektronické desky a jednotlivé díly oživoval, nejstarší radary jsem však už nezažil. Sháním schémata a dostupnou dokumentaci, obíhám lidi, o nichž si myslím, že s tímto radarem přišli do styku. Dokonce se dozvídám, že technici už v době instalace byli šikovní. Dnes vedoucí – tehdy technik se prý o vše pečlivě zajímal a všemu chtěl rozumět. Od mého kolegy „ateisty“ dostávám také radu, že mám respektovat, že je to muslim. „Klapne hodina a jdou se modlit. Pak zase přijdou a můžete pokračovat (jsou ti k dispozici).“
Práce servisního inženýra. S nadsázkou to komunikuji tak: Postaví vás před zařízení, které jste nikdy před tím neviděl, dají vám několik hodin a musíte to opravit. Co člověka čeká, to nikdy neví. Vývojové diagramy a marketingové postupy nefungují. Buď to dáte nebo ne. Často mám pocit, že pravděpodobnost úspěchu takové akce není větší, než 20 %. Sbalit to nejdůležitější, co si myslím, že by se mohlo hodit. V noci ještě přes WhatsApp volám indonéského agenta, abych se dozvěděl, v jakém stavu je radar nyní a co mohu po cestě čekat. Doporučuje mi přespat na hotelu v Jakartě a pokračovat do cílové destinace až ráno. Díky časovému posunu a předchozí noci strávené na zemi letištní haly v Dauhá se to následně ukazuje jako dobrý nápad.
Je srpen 2022 a v Praze na ruzyňském letišti se zelená tráva.
Z Jakarta pokračuji místním spojem. V Indonésii jsem poprvé a zjišťuji, že je to pohodová země. Klimatem i „duchem“ (stylem života) přesně odpovídá poloze mezi Indií a Austrálií. Úplně jako „před covidem“. Kuře, rýže, zelenina i dortík.
Když mohu, řeknu si o místo u okénka. Tentokrát je to za křídlem. To mne vždy fascinuje: Koráby nebes. Finále. Tak obrovská masa kovu a drží se ve vzduchu při rychlostech jen něco přes 200 km/h. (Dokud létaly A380 – i tyto obrovské stroje přistávaly při rychlosti pouhých 270 km/h.) 
Bezpečně na Zemi. Indonésie je obrovská „země“ – resp. oblast. Více ostrovů, mezi kterými se i místní většinou přepravují letecky. Vůči Jakarta je ve východní části státu 1hodinový posun.
Po rozboru situace s techniky a s jejich vedoucím se dostávám na stanoviště. Náhradní přijímač již mají zapojený a místní technici mají rozchozené také SW prostředí, pro konfiguraci přijímačů. To mi práci usnadňuje. Přijeli všichni a jsou mi „k ruce“. S jejich pomocí se dostávám do obrazu.
Ovládání opravdu hlásí, že chybí signál z GPS přijímače. Nezbývá, než vzít schéma a hledat důvod.
„Vaším pracovním nástrojem je osciloskop.“ řekl mi před časem provozní ředitel a v podstatě se „trefil“. Vůbec mne tím neurazil. Naopak. Jsou situace, kdy i poměrně starý přístroj dokáže vytrhnout „trn z paty“. … Vůbec není od věci „vyhrnout si rukávy“ a podívat se na problém „zblízka“.
Jednoduchý měřící kablík a na „samici“ protilehlého konektoru je hned vidět napětí na jednotlivých pinech. To nám dodavatel neřekl. Pulzy sice chodí, jak mají, mají však nižší napěťovou úroveň. Naštěstí stačilo otočit trimerem na desce v extraktoru a upravit úroveň na vstupu do komparátoru. To však byl pouze začátek. Radar stále hlásí chybu a neodesílá validní data. Hardware se zdá být v pořádku, vypadá to na software. Z přijímače GPS nechodí diagnostické pulzy a díky tomu se neposílá příznak validity. Je to hlubší problém. Sepisuji poznatky a jediné co mohu je kontaktovat kolegy ve firmě. Časový posun je příznivý. Co zjistím během dne, na tom kolegové v Čechách mohou pracovat odpoledne, navečer a v noci. Toto bych sám nedal. To je na vývojáře.
Letenku zpět do Čech mám na další den v noci. Agent se ptá, jak to jde a doporučuje letět zpět do Jakarta odpoledne (pro případ zrušení či zpoždění spoje). Mít jistotu, že radar funguje, bych na doporučení agenta dal. Osvědčilo se mi však už v minulosti, zvolit si vždy až tu poslední možnost. Navíc hrozí, že díky časovému posunu bych se další den s kolegy v Čechách již „nepotkal“. Volím proto letenku do Jakarta až na 19:20. To je poslední možnost, jak ještě stihnout (při troše štěstí) let domů. … Jak jsem to tušil. Druhý den je situace tristní. Chyby hlášené v ovládání se podařilo eliminovat, výstupní data však stále nejsou platná. Urguji stav do firmy. Do kopie emailu dávám i provozního ředitele. Víc udělat nemohu.
Po obědě se muslimové jedou modlit. Mne na stanovišti nechávají s jejich kolegyní a kolegou, kteří muslimové nejsou a po dobu nepřítomnosti ostatních mi mají být k dispozici – pokud bych něco potřeboval. V cca 15 h volá kolega z Čech. Podařilo se mu dohledat staré zdrojáky. Udělá úpravu a pošle mi nový překlad. Já následně musím ověřit funkci. Za cca 30 minut je hotovo. Kontroluji datagram i příznaky. Hurá!!! Radost je tak veliká, že zvolám: „HALELLUJA!“ Muslimové jsou již dávno z modliteb zpět a vedoucí skupiny se ohlíží, co se děje? Dívám se na něho a opakuji důrazně: „HALELLUJA!“, pak skloním hlavu a říkám potřetí: „Halelluja!“ To už pokornějším, přesto však radostným hlasem. Cca 2 hodiny do opuštění stanoviště a problém se podařilo vyřešit. Musím uvést vše do funkčního stavu a udělat zálohy. Do poslední chvíle jsem se nezastavil. Došlo však nakonec i na závěrečné foto.
Dovezli mne na letiště a pomohli s odbavením. Dokonce kvůli mně přišli později na večerní modlitbu, resp. doprovodili mne do odletové haly a omluvili se, že nestihli čas modliteb, že se vzdálí do letištní modlitebny. Ty jsou v muslimském světě běžné. Odešli a přišli se rozloučit chvíli před nástupem.
„Jak jsi zvolal „Halelluja!“ to se to podařilo opravit, ano?“ ptá se vedoucí techniků.
„Ano, přesně tak.“ potvrdil jsem.
Loučíme se stiskem ruky.
Pěkný byl let přes Dauhá domů v sobotu.
V pondělí jsem zašel za kolegy na firmě, abych jim osobně poděkoval. Dali jsme to „jen tak tak“. Nicméně nakonec jsme to společně zvládli. Rozumím tomu tak, že je pouze jen jeden svět, pouze jeden Bůh. Muslimové (technici) se modlili a my (Češi) na řešení pracovali.
Mám radost, že jsem mohl být součástí „zdařilé mise“.