Země naděje

Katedrála v Novém Dillí je vzdálena pouhé 2 stanice rychlodráhou z hotelů u letiště (cca 15 minut).

Detail sochy vzkříšeného Krista.

Před vchodem do katedrály stojí socha téměř krajana – slovanského papeže Karola Wojtyly (Jana Pavla II.), který toto místo navštívil v únoru 1986.

Ranní anglická mše je v katedrále každý den v 6:30 (v neděli v 7:00). Život ve městě začíná ve všedních dnech až kolem deváté. Nádvoří před katedrálou i vlastní katedrála jsou tak po ránu skutečnou oázou klidu.

Cestou k metru mne zaujala reklama na nošení přilby, nyní povinné i pro ženy.

Dopravou je Indie vyhlášená. Země má téměř tolik obyvatel co Čína. Existuje však předpoklad, že už brzy se stane nejlidnatější zemí světa.

Pochopil jsem, že Indie má 29 států a předpisy má každý stát vlastní. Např. v Kalkatě mají již druhým rokem projekt „Safe drive, save life“ (česky: „Bezpečná jízda chrání životy“). Pokuta za jízdu autem na červenou je pouhých 100 rupie (cca 32 Kč), za jízdu bez pásů na předním sedadle to však je 5000 rupie (cca 1600 Kč). To je ještě více, než za stejný přestupek v hlavním městě (v Novém Dillí), kde je to „pouhých“ 4000 rupie. V Kalkatě jsem byl jen krátce, do města jsem se nedostal.

Ve státě Kérala jsem strávil o den déle. V neděli ráno jsem se tam stihl dostat i do kostela. Byl sice na druhé straně města a mše tam byla už v 7 hodin, ale protože letadlo letělo až v 10:55, dalo se to stihnout.

Obuv se zouvá venku, kde je též před kostelem cosi jako improvizovaný dětský koutek.

Obraz svaté rodiny.

Kostel byl zaplněn. Kdo přišel s předstihem, seděl v lavici, zbylí na mramorové podlaze. Vlevo muži, vpravo ženy.

Místnímu indickému jazyku jsem nerozuměl. Děti jsou však roztomilé všude.

Přelétám do Čennaje na jihovýchodním pobřeží Indie. Je neděle dopoledne. Do řeči se se mnou dává spolucestující sedící v letadle vedle mne. Je pěkný den. Indie je zemí mnoha kultur, proto ani témata, jako je náboženství, zde nejsou tabu. Každý si žije to své a v podstatě nemá potřebu se před druhými přetvařovat a něco skrývat. Svým způsobem jde o „dospělý svět“. Pochopil jsem, že v Indii žije necelých 30 % muslimů, asi 65 % hinduistů a buddhistů a zbytek tvoří jiná náboženství. Křesťanů není ani 5 %. Spolucestující mi řekl, že je hinduista. O východních náboženstvích mnoho nevím, proto se ptám, jaký je rozdíl mezi hinduismem a buddhismem. „Buddhisté mají jen jednoho Buddhu, my máme bohů více.“ V podtextu může být, že hinduismus je i více tolerantní. … Setkal jsem se s názorem, že východní náboženství mohou vést k pasivitě v tom smyslu, že když mohu své chyby napravit „v příštích životech“, nemám důvod se o cokoliv snažit. Snad to prý i byl důvod, proč na začátku nebyla v Indii přijímána ani Matka Tereza. Na to mi můj spolucestující neodpověděl. Po chvíli mne však překvapil, když mi řekl, že také Matka Tereza je jedním z jejich (hinduistických) bohů. … Přišlo mi, že lidé všude na světě i všechna náboženství, jsou si podobní. V Evropě bychom řekli, že skrze práci a život Matky Terezy působil Bůh. Pokud je Matka Tereza i hinduistickým bohem, jde o obdobu úcty ke svatým. … Byl to zajímavý rozhovor.

Zastávka příměstského vlaku hned za hotelem v Čennaj. Některé ze zastávek vlaků Českých drah nevypadaly lépe (minimálně v době, kdy jsem vlaky ještě jezdil).

Vstup do metra resp. do místní „nadzemky“. Ráno téměř „ani noha“.

Schody končí u svatyně.

Pán můj a Bůh můj.

Naše Paní v NADĚJI.

Sbírka relikvií svatých…

108. Matka Tereza, 101. Páter Pio (ten má vztah i k bývalému Československu: Františku Tomáškovi kdysi řekl, že se dožije náboženské svobody v naší zemi.)