Čekali jsme na počasí i na termín, kdy by všichni měli čas. Nakonec to byla neděle 14 dní po Velikonocích. Na letišti jsme se sešli v 8.00 a hned jsme letěli. Krásný ranní let. Vítr klid. Pohoda, idyla. Trať s jedním otočným bodem a když jsme doletěli na místo, ještě 2 okruhy pro moje rozlétání a cvičné přistání se zastaveným motorem. Na cílovém letišti vstávají, jsou bez provozu. Vysílám „na slepo“. Když jsme už na zemi, nad základnou se otáčí jiný ultralight.
Zajíždíme k hangáru. Jdeme pozdravit inspektora. Je u sebe. Dostávám dobrý čaj. Po nějaké době přilétají další dva ultralightisté. Můj instruktor si s nimi zde domluvil „sraz“. Inspektorova paní přináší chlebíčky. V neděli po ránu je to příjemná sešlost. Držím se zpátky. Přeci jen čeká mne zkouška. Když přijde řeč na Nový Zealand, už se neudržím a nedám na létání tam dopustit. Každému bych přál to zažít. Je to opravdu něco, co stojí za to. Nechci, aby to vypadalo, že se „vytahuji“. Že jsem se odhodlat na Nový Zealand vyrazit byla možná odvaha, ale též velké štěstí. Tak složité ani nebylo a jsem jeden z mnoha, kdo se o to pokusil. „Jaké bylo létání na Zealandu?“ Ptá se mne starší z pilotů, který se na Zealand chystá letos. To by bylo na dlouhé povídání. „Je to na internetu.“ Zjednodušuji si odpověď. (Myslím, že „filosofie“ Zealandu je v tom, že každému dává prostor, možnost. Není to jen stručností angličtiny, ale i o tom, že vše má svůj důvod, smysl. Co chce kdo dělat, to na Zealandu dělá. Lidí tam není mnoho, proto si spíše pomáhají, než aby si překáželi.)
Debatu přerušuje inspektor, který do té chvíle připravoval „paper work“: „Tady si sedněte a napište si test.“ Ukazuje k počítači přihlášenému na stránky LAA. Až do tohoto okamžiku jsem si myslel, že v případě přeškolení z TMG (Vivata) se teoretická zkouška nepíše a po přeškolení na typ se koná pouze praktická pilotní zkouška. Docela ve mne „hrklo“. Nepočítal jsem s tím. Neučil jsem se, resp. jen jsem si příklady testů párkrát cvičně pustil (abych byl v obraze), ale rozhodně jsem se nepřipravoval a neprošel si všech cca 900 otázek, které v testu mohly být. Pár chyb jsem udělal. Naštěstí jsem byl stále v limitu. „Tak test napsal.“ Jsem jen zaslechl, jak si „šuškají“ venku. Pochopil jsem, že když bych test nenapsal, „výlet“ by byl zbytečný. Praktickou zkoušku bych nemohl létat a opakovat test šlo až za dva týdny. Možná mi to neřekli schválně, abych se nestresoval. Možná proto, aby to bylo „ze mne“ a neměl to jen naučené. Nevím.
Jdeme létat. Začíná se rozfoukávat. Na rozdíl od praktické zkoušky z Vivata loni, to letos není „po práci“, nejsem unavený a snad ani nemám tak velikou trému. Neřeším to. Soustředím se na Stinga a na to, co si přeje inspektor. Pro rozcvičení jsou to zatáčky do směrů. Následuje zábrana pádu do kurzu 200°. Zpomaluji na 120 km/h, dávám vztlakové klapky a dále se snažím zpomalit. Sting ne a ne padat.
„Lepší je to proti větru.“ Odlehčuji moji nešikovnost.
„Tak dobře, proti větru.“ Povoluje mi inspektor a já kurz upravuji na 120°. Tentokráte to už jde lépe. Zpomaluji Stinga a někde kolem 65 km/h se začínají odtrhávat proudnice a projevují se příznaky blížícího se pádu. Inspektor je spokojen. Já potlačuji a předcházím (zabraňuji) pádu. Teď to bude levá zatáčka, náklon 15°, rychlost 120 km/h, klesání 3 m/s. Po chvíli plynule přechod do pravé zatáčky. Znovu 120 km/h, klesání 3 m/s a pak plynulá změna na stoupání +3 m/s. Následně letíme na severovýchod. Práškovací letiště. Průlet a 2x přistání (jde o rozpočet). Jenom do výdrže – pak plný plyn a „tradá“.
„Kde je letiště?“ Rámcově se orientuji. Zpět to musí být na severozápad. Poletíme tam a tam. Je tam menší ULL letiště, tam přistaneme. Beru mapu, snažím se zorientovat. Asi 2x „touch and go“, pak přistáváme. Siesta. Je neděle po obědě.
Když odlétáme, ještě jednou přistání s vypnutým motorem. Tráva je v pohodě a trefit se na vysečené ULL letiště není až takový problém. Ještě jednou „jako větroň“ na cílovém letišti, kde dalších 10 minut na zemi povídáme. Šlo to zkrátit, ale i za těchto 10 minut jsem rád. Snad jsem to už někde četl (nebo slyšel vyprávět), ale vyprávění od člověka, který vše osobně prožil a sedí živý na sedadle vedle mě je jedinečné. Odnáším si z toho přesvědčení, že v životě nic není náhoda, že i na první pohled „zbytečnost“, zbytečností určitě není. Jsou chvíle, kdy i pouhá „zbytečnost“ se může stát hranicí mezi životem a smrtí. Kdo to přežili, vědí. Kdo nepřežili, nám to už neřeknou. Jde o životní zkušenost. Ne o „vytahování“. Cestou zpět letíme dle šipky navigace. Nejbližší cestou k cíli. Instruktor už měl být doma. „Dnes si dám pořádného panáka.“ „Dej.“ … Řeší to večeře s rodinou a dvě 12-ti stupňová piva.
…
„Bylo to horší, než státnice.“ Říkám o týden později kolegovi, kterého pilotní zkouška teprve čeká. „To jsi houby letec. Správnej pilot se v podobný situaci opije do němoty.“ Po chvíli se však i můj kolega ptá: „V čem ta zkouška byla tak těžká?“ „Počítej s tím, že v tom bude vše, co jsi se do té doby naučil.“ Odpovídám já.
Zkouška jak má být. Nejen, že mi udělala radost . Mohl jsem si (díky ní) zase vážit sebe. Kéž bych měl takový pocit ze všech „zkoušek“.
