Nejlepší práce, jakou jsem kdy dělal. Návrh systémů pro řízení letového provozu. Trochu hektické, ale to všude je něco. Afrika byla moje první velká služebka. … Přiletěli jsme do Windhoeku v sobotu navečer, vyzvedli auto a odjeli hledat zamluvený hotel. Večer jsme se na letiště ještě jednou vraceli, abychom vyzvedli našeho amerického kolegu. „My work is, that you both will come back.“ Řekl mi hned v úvodu naší „mise“ (služební cesty). A svoji práci dělal dobře, čehož je důkazem i tento blog.
Skoro celou noc a v neděli, jak jsem byl schopen, jsem připravoval odpověď na emailové dotazy mého nadřízeného (z Čech) stran systému v Řecku. Na schůzku se zákazníkem v neděli v podvečer jsem proto nešel připraven tak, jak bych měl resp. chtěl. Naštěstí to byla schůzka spíše organizační, než technická a vše dopadlo dobře. Vyrazili jsme v pondělí ráno a práce se nám dařila. Hned první den jsme stihli obhlídku 3 stanovišť a ještě před západem Slunce z 50 m vysoké věže viděli kus západního pobřeží Afriky. Byla to naše práce. Já musel vymyslet, kde má být anténa (technologie) a kolega mechanický inženýr nakreslit výkresy a vymyslet způsob, jak to tam přidělá. V úterý jsme navštívili jen jeden vysílač, zato jsme se přesouvali na druhý konec Namibie. „Jaký to má výkon?“, ptám se místního kontraktora, když jsme lezli středem anténního systému televizního vysílače… „500 W.“ Tomu jsem nevěřil. Když bych však nelezl já, mechanickému inženýrovi by se tam taky nechtělo. Lezl jsem proto první. I tady byl pěkný výhled. Tentokráte na hory do středu Namibie. Na „kochání se“ však nebyl čas. Měli jsme naspěch. Zpět k autu to bylo 50 minut pěšky. A ještě nás čekal dlouhý přesun.
Ve středu večer jsme už byli na nejodlehlejším místě Namibie a z našeho plánu zbývalo jediné stanoviště, které jsme měli navštívit při zítřejší cestě zpět. Byl jsem extrémně unavený. Z večeře jsem se omluvil a šel spát už v osm hodin. Vzbudil jsem se až ráno v 6:45.
Při večeři (ve středu večer) domluvil zákazník obhlídku ještě jednoho (neplánovaného) stanoviště. Nevěděl jsem, kde to má být. Ve čtvrtek večer jsem se sice ptal zákazníka na souřadnice, ale ty měli v autě a v pátek ráno nám to už nestihli ukázat. Kam jedeme věděl jen náš manažer, ale i on jel ten den v autě s naším kontraktorem a my s kolegou netušili, kam jedeme. Nezbývalo, než následovat auta před námi. Místní jezdili rychle. Hlavní „handicap“ však byly gumy. Auto z půjčovny mělo vzorek necelý centimetr, auta místních alespoň čtyři.
Rychlostní limit je v Namibii 110 km/h. Není však řečeno kde. Platí bez rozdílu na prašné cestě v rezervaci, jako na asfaltové dálnici. Prašná cesta měla jedinou výhodu. Oblak zvířeného prachu na obzoru ukazoval, kam máme jet. Pomaleji jsem jet nemohl (to bychom auta před námi ztratili úplně), rychleji jsem se neodvažoval. Dokonce se objevila značka snížení rychlosti na „pouhých“ 100 km/h. Před levotočivou zatáčkou jsem dal nohu z plynu. Něco vzadu vlevo „bouchlo“. Potvrdil mi to souhlasně i kolega. Netušil jsem co. Hlavu jsem stočil mírně vlevo a poslouchal, zda se tam (vzadu) ještě bude něco dít.
Bylo to rychlé.
Fotografie ukazují, že auto jsem se snažil udržet v dopředném pohybu do posledního okamžiku. Následně šlo prý 3x přes střechu. Pamatuji si „bouchnutí“ vzadu, pak snad i matně „řízený smyk“. Pak jsem se začal probouzet a říkám: „Kde to jsem?“ „Jseš v Africe.“ „A co tady dělám?“ „Jsi tady na site survey. Měli jsme nehodu.“ Odpovídá kolega, který zároveň přivolal pomoc. (Naštěstí jsme byli v místě, kde bylo pokrytí signálem GSM, ale trvalo, než se do míst se signálem dostali i naši kolegové.)
Těch „naštěstí“ bylo ten den opravdu hodně. Během chvíle se tam objevil domorodec, který kolegovi řekl, že jsme v rezervaci. Kdyby pro nás nepřijela pomoc, najdou nás tam velká zvířata. Auto šlo několikrát „přes střechu“. Zastavilo se na silnici. Zastavilo se na kolech.
Vpravo za autem je vidět obří termitiště. Zřejmě dobře, že auto zůstalo na silnici. V trávě by nás asi brzo našli mravenci.
„Bouchnutí“ vzadu zřejmě vysvětluje tato fotografie.
„Jakou mám krevní skupinu?“ Telefonuji dotaz domů do Čech. Pan doktor to v kartě uvedeno nemá, pouze mi vzkazuje, že pokud možno, tak v těchto zemích „bez krevní transfúze“.
„Do téhle sanitky ne.“ „Vždyť tady jiná není a on potřebuje pomoc!“ „Ne, ta je pro černé a to by nepřežil. To ho raději odvezu svým vlastním autem.“ Řekl kontraktor mému managerovi.
Sanitky přijeli 2. Co všechno se tam dělo, přesně nevím. Řešil to Dominik (náš manager). Já říkal pouze, aby mi nedávali krevní transfúzi. Naštěstí to nebylo tak zlé a dostal jsem fyziologický roztok. Nejprve jsme jeli do státní nemocnice. Z té si pamatuji pouze na černého doktora, jak říká: „Všechno dolů.“ „Doctor, he is not me!“ zastala se mne starší zdravotní sestra.
Udělali mi rentgen a následně se řešilo, co bude dál.
Organizačně to šlo „mimo mě“. Prý z více důvodů bylo rozhodnuto pro převoz do soukromé Medi Clinic ve Windhoeku. Což jsem pochopil bylo asi to nejlepší, co v Namibii může být. (A dokonce bych řekl, že to tam bylo lepší, než v lecjaké z našich nemocnic.) I pan doktor byl velký sympaťák. „Už jsi se viděl?“ ptal se mě, když mi poprvé sundali obvaz. „Spotřeboval jsem na tebe téměř 6 litrů roztoku, než se mi to podařilo celé vyčistit.“
„Jak se ti líbí Namibie?“ Ptaly se mne místní sestřičky. „Viděl jsem toho hodně. Jsou zde asi velké rozdíly. Na severu v rezervaci bydlí lidé ve slumech. Nemají nic i pro vodu chodí kilometry. A zde v nemocnici to je zas úplný luxus – snad ještě lépe vybavené, než u nás v Evropě.“
Vděčím mnoha lidem. Za naši firmu se bezprostředně na místě staral Dominic, ale řešili to, i lidé z Čech. Asi 3x jsem mluvil se zástupci pojišťovny… Chtěli mít jistotu, že mohu letět plánovaným letem zpět, že nenastane žádná komplikace.
„Mám tady zprávu, že nejste schopen převozu. Prý dostáváte stále transfúze.“
„Vždyť ty jsem nikdy neměl!“
Nakonec se to vysvětlilo. V anglické zprávě bylo, že mám „kanylu“. Což byla přilepená plastová jehla, aby mi stále nemuseli píchat do žíly. „A to mi samozřejmě ještě vyndají.“
Když mi kolegové přinesli osobní věci, první co jsem hledal byl pas s vízem. Nebyl tam. Měl jsem s sebou sice pas náhradní, tam však nebylo vízum. V zemi jako je Namibie to mohl být problém. Hned jsem to proto řekl. Přes všechny tyto „patálie“ jsem odlétal v úterý ráno plánovaným letem zpět. „Prosím tě, tady je faktura za tvoje ošetření. Buď si jistý, že to dostane tvoje pojišťovna.“ Přiběhla za mnou ještě v úterý ráno jedna ze sestřiček.
Z nemocnice jsme jeli rovnou na letiště. A je mi jasné, že teprve když jsme prošli přes přepážku, spadl Dominikovi „kámen ze srdce“. Týden po našem návratu jsme měli FATy (factory acceptance test) na jiné dva civilní systémy, které jsem měl také na starost jako projektový inženýr. Na stonání nebyl čas. Několik následujících týdnů jsem pouze běhal po fabrice „s bílou čepicí“ (tj. s obvazy na hlavě).
„To vám zpravili pěkně. Kdybyste to sám neřekl, ani si toho nevšimnu.“ Říká paní doktorka (letecký lékař). Neumím lhát. I tak mi bylo jasné, že při prodlužování mého „medical“ (po více jak roce a půl od nehody) přijde na Afriku řeč. Vzal jsem proto s sebou kopii zprávy. Vypadalo to divoce, v podstatě to ale bylo jen povrchové poranění kůže. Měl jsem dvě možná vysvětlení. Původně jsem si myslel, že jsem se musel uhodit do hlavy a v důsledku toho pozbýt na chvíli vědomí (lebka však nebyla nijak poraněna, ani jsem neměl žádnou „bouli“). Nakonec jsem se tedy přiklonil k vysvětlení, že za chvíli bezvědomí může z jedné strany bezpečnostní pás a z druhé strany řemen od mého foťáku (odřenina na krku se také rychle zotavila). „Ještě, jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ „Nevím přesně, 5 minut?“ „Tak to je v pořádku. … To víte, já jsem úředník.“ A kopii zprávy ukládá do složky.
Komu vděčím za můj život? Byla to Náhoda? Byl to Zázrak? Byla to dobrá práce instruktora „defenzivní jízdy“ (tj. výcviku na zvládnutí smyků a nepředvídaných okolností) na polygonu Škoda Auto a.s. v Úhelnici u Mladé Boleslavi? Těch otázek by bylo mnohem víc. Jedno jsem si však „z Afriky“ odnesl: Kdy a kde budu umírat neovlivním. Nemá smysl se bát. Mohu jen žít tak, jak bych i jinak „normálně žil“. Mohu se jen snažit být co nejvíce přesný a pravdivý.
…
Po letech ještě jedna pěkná věc: Let z Afriky do Evropy (Johannesburg – Frankfurt) byl můj první let Airbusem A380. Vítal nás stejný kapitán, který pilotoval i první komerční let A380 z Frankfurtu do San Francisca. A zde ještě jeden link.
Související: Pískání vs. KLID.