Bůh o mně přece také ví úplně všechno. Proběhne mi hlavou myšlenka a já spontánně odpovídám: „To samo o sobě není ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, jak s tím nakládají.“
…
V Zhanjiang jsem učinil milou zkušenost na hotelu. V šestém patře byl bazén. Byl jsem si zaplavat a v šatně ke mně přišel malý čínský kluk (asi 8 let) a ptá se mne: „How old are you?“ Rozhlédnu se po místnosti a opodál stojí jeho tatík. Evidentě čeká, co bude a tak ani já to nebudu kazit. „Kolik myslíš?“ zeptám se malého špunta já. „Thirty.“, „More“, „Fourty“, „More“, „Fifty“, „Yes“. Pak se mne ptá, odkud jsem a jak se mi líbí v Číně. Odpovídám, že jeho země je veliká, a že je dobře, že se učí anglicky, protože my budeme rozumět jemu a on bude rozumět nám. … Kéž by se mnohé české děti takhle neostýchaly a takhle se anglicky učily.
Do Guilin cestuji vlakem. … Bezpečnostní kontrola na nádraží obnáší to samé co na letišti. Problém je „pouze“ v tom, že do zavazadla (které si člověk veze s sebou) si v podstatě nesmím vzít vůbec nic. S sebou jsem měl lžíci. Tu mi v Africe věnoval Sergej. Starší pán, Rus. Vozím ji na všechny moje služební cesty. Ta prošla. Sebrali mi však jídelní příbor resp. jídelní nůž. Vidličku jsem si mohl ponechat. Nenapadlo mne, že i takovou věc je třeba posílat poštou. Samotná cesta lůžkovým vozem mi nevadila. Vzpomněl jsem si na cestu vlakem do Ruska, když mi bylo patnáct a tak trochu jsem se vrátil do svých klukovských let. Dokonce se mi za kombibace posunků a angličtiny podařilo domluvit se s průvodčí a ta mi ukázala elektrickou zásuvku na chodbičče vlaku, kde jsem si mohl dobít mobil.
Příliš jsem nespal. Ne, že by se v Číně věci „brali“, ale přeci jen, přijít o mobil by byla výrazná komplikace. I když ho nepoužívám jako „peněženku“, nelze se v podstatě bez mobilu v Číně pohybovat. Zvláště dnes, v době Covidu. Před vstupem kamkoliv (to třeba i do nákupního centra nebo do metra), je třeba ukázat zdravotní kód a bez mobilu to nelze. Nedostal bych se ani z nádraží. Tam mne ve 4 hodiny ráno čekali čínští kolegové, ale přes security jsem musel projít sám. V tomhle je však Čína milá – ač lidé málokdy umí anglicky, když už se někdo takový naskytne, tak i cizí lidé často pomohou.
Hotel v anglickém stylu. Naučil jsem se už alespoň „Ni hao“ (dobrý den) a „ši šé“ (děkuji). Zjistil jsem, že to místním udělá radost, když čínsky aspoň pozdravím.
V neděli jsem měl volný den. Na mapách jsem našel katolický kostel. Bylo to sice 10 km od hotelu, ale nakonec mi místní taxikář poradil autobus 88, který mne za 2 juany (asi 6 Kč) převezl přes celé město a kostel jsem skutečně našel.
První neděli jsem přišel až na konec, příští týden jsem mši už stihl. Po 6 týdnech (naposledy ještě před odletem z Evropy v Amsterodam) jsem mohl být v kostele.
Zdržel jsem se tam chvíli posedět, když už jsem to místo našel. Chtěl jsem se také někoho zeptat, co bych mohl ve městě vidět. Dva čínští kluci anglicky uměli málo, přivedli kamarádku, která se anglicky učí. Poradili mi „sloní horu“ – jaký si park nedaleko. Kluci mne pak doprovodili a cestu mi ukázali. Bylo to milé, i když já neuměl čínsky a oni jen málo anglicky.
Zaujala mne čistá voda v řece. Lidé se v řece koupali a mnozí rybařili. U řeky byla starobylá čínská vyhlídka. Vstup byl zdarma. Stačilo pouze ukázat kód v mobilu a nasadit si roušku. V dálce už byl vidět cíl naší cesty – sloní hora.
Kamenní sloni se koupali v řece.
Byl tam i „park zamilovaných“. Soch tam bylo více. Vyfotil jsem si alespoň jednu. Připoměla mi bronzovou sochu na autobusovém nádraží v Glasgow, kterou jsem tam viděl před lety.
Kamery jsou v Číně všude. Pokud by si s tím dal někdo tu práci a změřil, za kolik minut jsem vyběhl na kopec na vyhlídku, dobral by se toho, že stárnu. Není to už zdaleka, co to bývalo „zamlada“.
Pod vyhlídkou je u řeky místo, kde se mnozí lidé fotí, které představuje chobot pomyslného slona.
Místní krajina mne uchvátila. Zvláště ráno, nebo navečer, když se udělal mezi kopečky mlžný opar.
Duha. Ta je pro mne vždy téměř až znamením od Pána Boha. Mám tento úkaz rád a to nejen proto, že rozptyl elektromagnetických vln na dešťovém prostředí byl kdysi tématem mojí práce. Jde o pěkný přírodní jev.
Volný den jsem měl i příští neděli. V kostele mne znovu zaujal skleněný lustr. Nezeptal jsem se, kde byl vyrobený. Připomnělo mi to však naši zem, kde byla (a snad dodnes je) tradice výroby skla mnoholetá.
Pro mne nezvyklý zápis not jsem viděl poprvé.
Noty se zapisují čísly. Znaky jsou pak jednotlivá slova resp. jejich slabiky.
Protože bylo zrovna období tradičních čínských svátků, byl jsem pozván i na tzv. „Měsíční koláč“ (Moon Cake).
Došlo i na společný přípitek. Pro člověka, který v Číně tráví několik měsíců, to byly doslova „malé Vánoce“.
Spojil jsem příjemné s užitečným. Zjistil jsem totiž, že i místní si na mně rádi potrénují svoji angličtinu. Poblíž byl park se starobilým palácem. Anglického průvodce tam bohužel neměli. Poprosil jsem proto kamarádku kluků, kteří mne doprovodili týden před tím, zda by mne parkem neprovedla. Souhlasila.
Dokonce mi pak řekla, že to bylo dříve její přání, provázet turisty.
Cestou na vyhlídku jsem si vyfotil sochu želvy a hada. Zřejmě šlo dříve o tradiční obyvatele v oblasti.
Vyhlídka s výhledem na město.
V paláci níže byla expozice pro turisty. Písárna. Pochopil jsem, že místo, kde musel složit zkoušky každý, kdo se ucházel o práci v administativě (státních službách). V době své slávy se to zřejmě rovnalo maturitě či spíše dnes asi „státnicím“.
Zkouška údajně probíhala tak, že zkoušení museli zapsat text, který jim byl čten.
Diplom úspěšného úředníka.
Bylo to milé nedělní odpoledne. Seznámení se s tradiční čínskou kulturou i místní historií a vlastně tak trochu i současností. Příjemné místo.
…
Jiný kraj, jiný mrav. Říká české přísloví. … Divokých kačen mi přišlo líto, protože u nás se tyto chovají spíše pouze pro okrasu. Nicméně momentka mne zaujala.
A pak vlastně ještě jedna na půl nepovedená „momentka“ z města. Na křižovatce probíhal výcvik dopravních policistů a ti, kteří zrovna neřídili dopravu, čekali na schodech banky. Lev je socha, která střeží banky a mne ta kombinace zaujala. Nicméně jsem se raději zeptal, zda si mohu udělat foto. Asi to byl hloupý nápad. Neměl jsem v úmyslu policisty vyhnat. Ti se však hned zvedli, abych si mohl sochu lva vyfotit.
…
Jsem rád, že jsem mohl toto čínské město navštívit. Pěkná příroda a takový „normální život“. A vlastně radost mi udělala i ta obyčejná duha.
Je stejná všude na celém světě. Stejně, jako jsme stejní i my lidé.