Neplánovaně tam letím už o něco dříve – během čínských státních svátků a to z rodiště prvního čínského prezidenta tj. z města Chansha. (Můj doprovod letěl na svátky domů proto jsem se já přesunul na týden do hor, podpořit kolegu, který tam oživoval sám.) Práce bylo mnoho a museli jsme i technicky improvizovat. Nakonec se nám zadařilo. Během mojí návštěvy jsme našli řešení, kdy i bez chybějícího dílu vedení mohla instalace pokračovat.
Čeho jsem si při cestování po Číně všiml už předloni a co je myslím i velmi pěkný místní zvyk (jinde ve světě jsem se s tím nesetkal), že každému letadlu, které odlétá, letištní personál mává. Bylo tomu tak i při letu z letiště v Changsha.
Budeme přistávat na letišti, které má nadmořskou výšku srovnatelnou s vrcholky Vysokých Tater. O to více mne překvapilo, že ve městě s nadmořskou výškou 2 400 metrů je klima srovnatelné s naším jarem či podzimem.
V samotných horách je to pak ještě o cca 400 m výše a opět jsem překvapený tím, že ač v Evropě v takové nadmořské výšce rostou už pouze mechy a lišejníky, v čínských horách je klima snad ještě přívětivější, než v podhůří našich minihor.
V době státních svátků se hory proměnily v atraktivní místo pro mnoho lidí, kteří během všechních dní si takové dobrodružství dopřát nemohou. Rodiny s dětmi a došlo i na pouštění draků.
Příjemné místo pro piknik i trempování.
Přijeli i motorkáři.
Všední život místních domorodců byl vidět i tak. Ovčácký hlídací pes se až tolik neliší od „ovčáka“ v Čechách, na Slovensku nebo i v Německu.
Do města je to asi 50 km daleko. A i zde je pěkná příroda.
Na vrcholu kopce je zvovová věž, kde byl už roku 1423 zavěšen 14-ti tunový zvon, jedna z místních atrakcí.
Mytologické zvíře, nejspíše pes.
Čína je v podstatě náboženská země. Pochopil jsem, že státním náboženstvím v Číně je buddhismus. Místo modliteb a přání. Takováto místa lze najít v Číně běžně. A nezřídka se tam lidé skutečně i modlí.
Jiný výraz tradice a čínské zbožnosti. Pán kreslí čínské znaky vodou na dlaždice.
Socha mnicha.
Za ritulní rozeznění zvonu se vybírá „vstupné“. Platit lze i elektronicky, přes aplikaci WeChat. Zda, případně kdo splnění přání garantuje, je otázka. Byla však neděle a nejeden z návštěvníků se zastavil, aby přečetl modlitbu v čínštině a za 3 juany (asi 10 Kč) udeřil do zvonu.
Poblíž zvonové věže byly skleníky s květy.
Pavilón s kaktusy.
Takovou koncentraci kaktusů nemají snad ani v Mexiku.
Poblíž je „lákadlo“ odkazující na pavilón s motýly.
V předsálí běží asi 40-ti minové video v angličtině – příběh kanadské vědkyně, která studiu motýlů a jejich migrace zasvětila svůj život. Dokonce nalezla manžela, který ji v jejím úsilí podpořil. Stálo za to video shlédnout. Už jenom proto, že bylo v angličtině a to je řeč, kterou člověk v Číně neslyší běžně.
Za vstupné se platilo dodatečných 10 yuanů (asi 30 korun). Nicméně jsem nelitoval. Motýli od larev až po dospělé jedince. Tolik jsem jich pohromadě ještě neviděl. Na krmítku s cukrovým roztokem nebylo problém si je vyfotit.
A bylo možné si je i koupit.
Skleník s papoušky byla hned vedlejší „atrakce“.
Nebyl to nejchytřejší nápad. Pán u vchodu mi dal pytlíček s krmením. Nenapadlo mne nic jiného, než nasypat semínka na dlaň a čekat, co bude. Netrvalo dlouho a měl jsem papoušků na sobě snad deset. … Bohužel až pak mi došlo, že když jde „něco“ dovnitř, musí jít „něco“ také i ven. 🙂
Jezírko s lekníny.
A další květy.
Ve městě jsem nalezl kostel. Měla to být katolická katedrála. Alespoň podle mapy.
Hledal jsem shodiště, ale nenalezl. Vypadalo, že kostel je zavřený. Na střeše nebyl kříž. Za vlastní stavbou asi ale muselo být mnoho lidské práce.
Ve městě mne zaujala výstava obrazů.
A také lampiónová výzdoba.
Parkoviště motorek.
Narazil jsem na nějaký jiný křesťanský kostel. Nahlédl jsem dovnitř. Vše bylo v čínštině. Anglicky neuměl nikdo. Bylo vidět, že by se i lidé rádi bavili, ale nešlo to. Omlouval jsem se, že čínsky umím pouze „dobrý den“ a „děkuji“.
Pochopil jsem, že ve městě probíhalo mezinárodní sympózium zaměřené na ekologii a trvale udržitelný rozvoj. Odpovídala tomu i dekorace.
Podle mapy měl být v centru města ještě další kostel a nakonec skutečně průhledem mezi mrakodrapy vidím velký kříž.
Byla neděle odpoledne. Kromě malých dvířek, za nimiž pod velkými monitory sedí služba ostrahy, je vše ostatní zavřené.
Vyfotil jsem si tedy aspoň pamětní desku na připomínku vojáků padlých v době druhé světové války.
V přilehlých prostorách stavby nalézám obchůdky s uměleckými předměty. Ptám se prodejce, zda si mohu jeho výtvory vyfotit. Dostávám svolení.
V prvním patře slyším strunnou hudbu. Jdu po hlase a nacházím paní, která hraje na mne neznámý hudební nástroj. Naslouchám hudbě. I zde dostávám svolení si nástroj vyfotit.
…
Byl to dlouhý den.