V tom jsou myslím v Číně dnes opravdu důslední a poctiví. Doba výjimek zkončila. Snad je to jakýsi „skleník“ pro 1/6 obyvatel planety, nicméně nelze upřít, že život v Číně ani v době Covidu neustal.
Díky tomu, že věci řídí, život „uvnitř“ funguje.
Po příletu nás v Šanhaji vítal nápis „Vítejte“ (Welcome). Možná zbyl ještě z doby před Covivem, přišel mi však milý. Kdykoliv zahlédnu nápis napsaný mně známými písmeny, cítím se víc „doma“. Jazyková bariéra je stále asi to největší, s čím se „cizinec“ v Číně setkává, ale musím řící, že se už i to zlepšuje. A to i přesto, že jsem se doposud naučil pouze „ni hao“ (dobrý den) a „xie xié“ (ši šé = děkuji).
Vestibul karanténního hotelu po příjezdu speciálním autobusem přímo z letiště. Bylo třeba se zaregistrovat (tj. vyplnit příslušné aplikace v mobilu) a následně následovat místní sestry, které každého z nás odvedly do připraveného pokoje.
První dva týdny karantény jsou povinné pro všechny (tj. cizince i „místní“), následný 3. týden, bude možný už i v tzv. „samokarenténě“. (Což pro nás bude znamenat přesun na jiný hotel, s mírnějším režimem.)
Na pokoji v kotelu po příjezdu má člověk k dispozici vše, co k životu potřebuje. A v podstatě jediným omezením je, že nemůžu opustit pokoj. Funguje i hotelové wifi pouze (to ale platí v Číně obecně) jsou blokovány některé služby (např. stránky FaceBook). Na email sice dostávám upozornění, že ten a ten vložil nová foto, ale stránku si na počítači nezobrazím. Funguje i služba WhatsApp, ale ani ta (alespoň do mého telefonu) nepřenáší obrazové přílohy. Dobře funguje aplikace WeChat, která je místní náhradou nejen chatovacích služeb. Tuto aplikaci lze totiž použít též jako „elektrinickou peněženku“, takže se bez ní v podstatě v Číně nikdo z místních neobejde. (K tomu je třeba mít konto u místní banky. Pochopil jsem, že zřízení místního penežního konta není pro cizince zcela snadné.)
Ceny za karantení hotel jsou regulované státem. Jde o hotel, ale dlužno říci, že mimo karanténu jsou dnes ceny ve většině hotelů vyšší cca o 1/3.
Jakkoliv jsem pochopil, že vycestovat z ČLR není pro nikoho zakázané, setkal jsem se s tím, že si odjezd lidé rozmyslí, aby po návratu nemuseli pobyt v karanténě absolvovat. (Asi to není pouze o penězích, ale též o těch 2-4 týdnech života.)
Z 50 televizních kanálů je jediný (CGTN) v angličtině. Zbylých 49 je v čínštině. CGTN je kanál určený pro cizince – tj. lze se tam dozvědět jak zprávy z Číny, tak i ze světa. Např. mne tam v září zaujal jeden z komentářů, který byl o tom, že i v Číně (ačkoliv to asi není tak výrazné, jako na „starém kontinentě“) řeší otázku starnutí obyvatel.
Pochopil jsem, že demografický vývoj je důvodem, proč dnes i v Číně řeší podporu rodin.
…
Uplynuly 2 týdny a my se přesouváme z karantenního hotelu na hotel s mírnějším režimem, kde musíme čekat další týden, než dostaneme potvrzení o absolvování karantény a budeme tak mít možnost pohybu po Číně. Musíme se pravidelně měřit a absolvovat další dva PCR testy. Můžeme si na ně však už sami dojít do nemocnice vzdálené asi 10 minut chůze od hotelu a naší jedinou povinností je v podstatě pouze při odchodu z hotelu nahlásit kam jdeme a kdy se vrátíme. (Tj. můžeme si už zajít i nakoupit, vyměnit peníze v bance atd.)
Technologicky je dnes už Čína „jinde“. Vše běží přes počítače a přes mobilní síť. Odběrové místo pracuje od 8 hodin a když jsme přišli ráno, byli před námi maximáně 2-3 lidi. Též se nám však stalo, že z nějakého důvodu ráno „nešel počítač“. Než problém místní IT vyřešili udělala se před odběrovým místem fronta na cca půl hodiny. Naštěstí poslední den našeho pobytu v Šanghaji, kdy jsme se už museli pouze stavit pro výsledky a kdy nás už 8:45 čekal taxík na letiště, proběhlo vše v pohodě.
Obchůdek s kuřaty. Běžný život na ulici čínské metropole. Většina plateb probíhá dnes už elektronicky – tj. přes aplikaci v telefonu propojenou s bankovním účtem (jakási „elektronicá peněženka“). Stačí pouze naskenovat kód (účet) prodejce.
Tohle jsem nemohl nevyfotit. Běžný život. Každé ráno šlechtili lidé své pejsky. Přišlo mi to velice pěkné. Doslova důkaz toho, že Čína stále žije.
V neděli navečer jsem se šel projít (zaběhat si) k řece vzdálené necelý 1 km od hotelu. Asi bych tam vydržel i déle, ale chtěl jsem dodržet čas návratu, který jsem nahlásil při odchodu z hotelu. Vlastně to asi bylo trochu i o tom, že po třech týdnech v karanténě jsem zlenivěl. Nechtěl jsem se honit. Asi bych stihl dostat se trajektem i na druhý břeh řeky, ale v době, kdy jsem místní ferry objevil jsem na to už neměl mnoho času, tak jsem to raději vzdal a došoural se na hotel.
…
Akčně jsme museli upravit angažmá. Pochopil jsem, že odpovědnost za každou oblast nese místní samospráva. V oblasti, kam jsem měl po ukončení karantény cestovat já, byl vyžadován další tj. 4. týden (samo) karantény. Mohl bych tam sice přiletět, ale nesměl bych pracovat. Proto jsem letěl s kolegy do Zhanjiang, kde byly vyžadovány pouze 3 týdny karantény a kde jsem hned mohl podpořit svojí prací kolegy. Na „můj“ site jsem tedy docestoval až o týden později.