Počasí v Alexandra nebývalo špatné a vlastně jsem až právě tam zažil, co je to „čistá termika“. Let s Johnem, byla pro mne zajímavá zkušenost. Jako má každý člověk svoji povahu, liší se i létání toho kterého pilota/instruktora.
Když jsem poprvé uviděl Johnovo Piccolo, tak na něm ještě cosi ladil.
Předností každého ULL je jeho motor a vrtule…
My jsme však spolu létali Twina.
Výška 3030 stop (cca 1km) při lokálním tlaku 1017 hPa, Rychlost 47 uzlů (cca 87 km/h), vária lehce pod nulou.
Pod námi / před námi městečko Alexandra – jako na dlani.
Kdo se do Alexandra kdy podíval či podívá silueta mostu mu jistě neujde.
Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada a každý, kdo na hada pohlédl, byl spasen, jsou nad Alexandrou vyvýšeny obrovské skalní hodiny. (V noci jsou ručičky nasvíceny neonovými světly.) Hodiny měří všem stejně spravedlivě. Ukazují minuty každého dne, odpočítávají život každému, kdo k horám nad městem pohlédne. (Na fotografii jsou vidět vlevo uprostřed.)
Před Alexandra jsou skály, nad kterými jsme se „trápili“ při našem letu s Dougem.
Na západ od letiště je vesnička Clyde. Vpravo před prahem dráhy 14 jsou ovocné sady, zastřešené sítěmi proti ptákům. Z výšky vypadají majestátně. Vlevo za koncem dráhy 14 (vpravo před prahem dráhy 32) je motokrosová dráha.
Obrázek níže je již slibovaná termika. Výška 7000 stop (cca 2100 m), Rychlost 42 uzlů (78 km/h), vário je stále nad nulou (větroň nabírá výšku).
Protože výšky jsme měli dostatek, došlo nakonec i na přemet. Rozdíl mezi přemetem, který letí instruktor plachtař a mezi přemetem, který letí pilot létající ULL je. Instruktor plachtař rozjede větroň na 100 uzlů (cca 185 km/h) a pak velmi opatrným přitažením řídící páky přiměje větroň, aby začal opisovat pomyslnou kružnici. Když se větroň nachází v horní úvrati (pilot je hlavou dolů), plně dotáhne řídící páku a dokončí pomyslný kruh. (Po průletu dolní úvratí už pak jen řídící páku povoluje). Pilot se zkušeností ULL začíná přemet na nižší rychlosti. 90 uzlů (cca 170 km/h) – tj. přesně tak, jak stanoví „předpis“. Přitažení řídící páky je však mnohem výraznější, stejně tak i síla, která vás tlačí do sedadla. Snad proto, že když člověk zažije něco pěkného (např. sílu G (přetížení atd.)), je logické, že to, co je pěkné, si přeje zažívat znovu. Kdo pěkné v životě nikdy nezažil, nemá, co by mu mělo být líto. Je to věc názoru. Já přemet dříve (než ty 3 s instruktory v Alexandra) neletěl. Co jsem si však s Johnem opravdu užíval, to bylo létání termiky. Tím spíše, že tentokráte byla zcela bez mraků tzv. „suchá termika“. Snad proto, že byl John nejen pilot GLD, ale i ULL, dovolil mi kroužit ve stoupavém proudu s větším náklonem na poměrně malé rychlosti. (Také asi i proto, že to bylo už ve větší výšce a ne hned nad zemí.)
Stoupalo to a stoupalo, až do výšky 6.500-7.000 stop, kde stoupání najednou začalo slábnout resp. se zcela ztratilo. „Vidíš ten nepatrný obláček těsně nad námi?“ „To je vrchol bezoblačné termiky.“
Na závěr ještě poslední fotografie z hangáru v Alexandra: John, Piccolo a Juliet Whisky.
Související:
Létám v Alexandra: (1.), Vítr z Omarama: (1.), (2.) , (3.), (4.), (5.) , (6.) , (7.) .