Přespal jsem v kempu u Lake Paringa a jen co opadla ta největší mlha, pokračoval jsem v cestě na sever. Mým dnešním cílem jsou ledovce. Nebe nebylo bez mraků, zkušení horští piloti však i tak létali. Po jižní straně údolí na východ směrem do hor, při severní stěně směrem zpět. http://www.mountainhelicopters.co.nz
Když jsem dorazil do Fox Glacier zašel jsem na místní „Íčko„. Bylo velikonoční pondělí a na mne se usmálo štěstí. Jasně, že bych se i já rád svezl a do hor se podíval, přeci jen jsem však počítal a zvažoval spíše menší okruh. Kdy se sem však ještě podívám?
Chvíli po mně dorazili Švýcaři. Chtěli velký okruh s přistáním na vrcholu ledovce.
…
„Kolik vážíš?“ Zeptala se mne sympatická slečna. „Sixty kilos„. „Vrtulník už stejně letí a další let už dnes pravděpodobně nebude. Dám ti cenu jako za menší okruh. Ale musíš se rozhodnout hned. “ Tak tohle se neodmítá. Utíkal jsem pro foťák, nazul pohory a přisedl do auta, kterým nás vezla k hangáru. Vrtulník už čekal.
Údolí pokrývala oblačnost, těsně nad ledovcem byl však „průduch“, kterým se helikoptéra bezpečně protáhla vzhůru. Nikdy bych neřekl, jak hluboké mohou být díry v ledovci a jak složité musí být překonat ledovcová pole.
Pohled na hory nad oblačností je úžasný. Vrcholky vylézají z mraků a na rozdíl od údolí dole, je zde nádherně jasno.
Sníh, který se na vrcholcích NovoZealanských Alp udržuje celý rok.
Východní strana hor. Pohled na jih, směrem na jezero Pukaki. (Dole za ním je Omarama.)
Aoraki. Mount Cook. 3754m. Nejvyšší hora Nového Zealandu.
Jižní Alpy. Vrcholky hor.
Přistáváme. Vrchol ledovce Franz Josef.
„Ochutnejte sníh.“ … „To je chuť, kterou jinde na světě nezažijete.“ Říká nám pilot. Sdělit to nelze. Neznám nic jiného, co by se této chuti podobalo. Čistá voda. Úplně čistá voda.
Bylo to příjemné místo. Po chvíli odlétáme. Radost mám i z toho, že mohu cestou zpět sedět vpředu. Výškoměr ukazuje 8.120 stop nad hladinou moře.
Pod námi další z „pastí na horolezce“.
5.300 stop. Musíme dolů, do údolí.
Cesta zpět – k životu, vede soutěskou na konci kaňonu. (Podle výškoměru 3.560 stop – něco přes 1 km n.m.)
Švýcaři byli v pohodě. Já se docela bál. Nasvícený umělý horizont byl jediný „opěrný bod“. Zavadit listem vrtule…
Motor přidal na výkonu, kabinu zahalil mrak. Pilotovi se levotočivou stoupavou zatáčkou podařilo „proskočit“ do údolí za koncem kaňonu.
„Podívejte – tamhle je vodopád.“ Ukazuje nám a zakrouží s námi nad hranou údolí dvě celé třistašedesátky.
Jsme na severní stěně údolí – a hlavně už pod mraky…
Ruka, na které visí naše životy. (Později mi pilot řekl: „Jo, pomáhám si koleny.„)
Před startem ukazoval výškoměr 500 stop. Pokud se tedy nezměnil tlak, budeme (foto níže) asi 150 metrů nad zemí… Za chvíli přistáváme.
Němý hrdina. Pilotovi jsem poděkoval. Byl to skutečně perfektní let. (Na oplátku mi řekl, že on zase nikdy neřídil glider, že celý život létá „jenom s vrtulníkem“.)
Pěkné Velikonoce.