Běží biblická hodina a každý má postupně možnosnost vyjádřit se k textům z dané neděle. Coby cizinec jsem odkázán pouze na překladač, resp. na něčí překlad do angličtiny. Po loňské zkušenosti, kdy jsem si s sebou Bibli nevzal, mám letos alespoň česko-anglický Nový zákon. Listuji text ve své mateřštině. Tento týden to byl relativně těžký text o tom, kdy JK nazývá sv. Petra „satanem“ a říká, že Petr nemá na mysli věci božské, ale lidské. Místní po mně chtějí, abych k danému textu také něco řekl. Jediné, co mne napadá, že sv. Petr byl první papež, a že tedy de fakto JK si dovolil kárat samotného papeže. Také říkám, že to ale sv. Petr asi myslel dobře, že Ježíše chtěl zastavit proto, že měl STRACH. Ale protože JK sv. Petra káral, lze z toho soudit, že přehnaně se bát (t.j. nechat se paralizovat strachem) není správné. Konec konců, kdybych se bál (přehnaně), také nebudu jezdit na služební cesty do Číny či do Indie (obzvláště v době Covidu).
…
Nicméně jsem překvapený. Nepočítal jsem s tím, že vůbec najdu v Číně v neděli katolický kostel. Překvapilo mne to. Milá byla i biblická hodina. Jakkoliv nerozumím čínsky, zaujala mne společná recitace textů, což vychází zřejmě z čínské kultury, nevím. Setkal jsem se s tím i jinde. Vzpomněl jsem si na zkušenost z mládí, kdy mi bylo 17 a poprvé jsem naštívil Medugorje (tehdy ještě v bývalé Jugoslávii). Tam jsem se také naučil kousek textu zpaměti. Ten samý text (o lásce) četli/recitovali v úvodu biblické hodiny zde. To mi přišlo milé.
…
Bylo období tradičních čínských svátků (tzv. Mid Autumn Festival) a díky tomu jsem mohl i já vyšetřit chvíli volna. C. mi dala tip na návštěvu resortu pro turisty. Nakonec se tam vypravuji. MHD v Číně funguje dobře, problém je pouze v tom, že cizinec zpravidla nemá v mobilu vyhledávací aplikaci pro jednotlivé spoje. Tyto aplikace jsou pouze v čínštině. Dostal jsem proto konkrétní návod, jaký autobus a kolik zastávek mám použít a tak jsem do nově zbudovaného turistického rezortu zdárně docestoval. Napsal jsem přes aplikaci WeChat, že jsem na cestě a C. se přidává. Dokonce vezme s sebou i mladší kamarádku, tak budu mít na sváteční odpoledne hned dvě milé společnice.
Setkáváme se až uvnitř areálu. Před vstupen na atrakce je třeba koupit lístek. Je svátek a paní u kasy nabízí možnost sváteční „loterie“. C. využívá možnosti a má štěstí. Vyhraje vstupenku. Následně mi ji věnuje. Přijímám milý dárek a slibuji, že později zajdeme na jídlo a to zaplatím já.
Když vidím „Oko“ (kolo) je mi jasné, že tam musíme. Chci si prohlédnout celý areál z výšky. Lakám tedy kamarádky tam. Mladší z nich je pouze o rok starší, než dcera mojí sestry, tak s úsměvem říkám: „Vidíš, to bych Ti mohl dělat strejdu.“ Jenže óuha… „Já tam nemohu jít.“ „Proč, prosím Tě? Budeš mít výhled na celý areál a bude to milé.“ „Nemohu.“ … „Maminka chtěla, abych na vysoké kolo nechodila, protože je to nebezpečné.“ … „A máš maminku zde?“ … „Nemám.“ … Nechci snižovat autoritu maminky, ale tohle stojí přede mnou doslova jako výzva. Jednak bych se tam rád podíval, pak vím, že nebezpečné to není, resp. být nemusí.
„Víš, je dobré mít rodiče. Ale nebudou s Tebou všude. Až se staneš dospělou, budeš muset sama činit svá rozhodnutí. Nemusí to být nebezpečné, když víš, co děláš a děláš ty věci s rozvahou.“ … Tak trochu má ale pravdu. Nakonec přidávám k dobru, že jsem také musel před 15 lety odcestovat až na druhý konec světa, abych si tam odlétal své první sólo lety, protože doma v Čechách by mi to také maminka nedovolila.
Nakonec zjišťuji, že mladší kamarádku láká spíše voda. A tak cestou ke kolu absolvujeme jízdu divokým tobogánem v pláštěnkách – coby ochraně proti cákancům. Dokonce nám říkají, abychom si pláštěnky schovali, že je budeme ještě potřebovat i pro jinou z atrakcí.
Vozíky divoké vodní dráhy. Pro zahřátí to nebylo špatné. Člověk neví, co ho čeká. Hrozí maximálně mokré kalhoty (od vody). Holky byly evidentě spokojené a užili jsme si mnoho legrace. Následně už neprotestovaly a dopřávají i mně trochu potěšení. … Jdeme na velké kolo.
V kabince jsme sami a je zde příjemné ticho. Máme výhled na celý areál. Dveře jsou bezpečně zavřené. Není to vůbec nebezpečné.
V Číně pozoruji už dlouho, že vše má důkladnější ochranu proti bleskům, než jak je to zvykem (standardem) v Evropě nebo alespoň u nás v ČR. Svůj vlastní hromosvod mají i jednotlivé kabinky velkého kola.
Káry pro malé i velké. Být tam sám, asi bych vyčekal frontu, ale bylo tam hodně lidí. A holky to táhlo jinam.
Bazén s vlnobitím. Takovou vymoženost měly v Evropě snad jen městské lázně v Hradci Králové. Tedy alespoň v minulém století tomu tak asi bylo. Nyní už to je zřejmě běžnější. V Číně to však byla podstatně větší plocha, než hradecká pětadvacítka. Nicméně plavky s sebou nemáme, tak koupaliště pouze sledujeme z „našeho“ velkého kola.
Na druhé straně areálu je vodní „sešup“. Ten bych si já asi odpustil. Pokud něco považuji za lehce nebezpečné, byla by to tato atrakce. Evidentě to tam však táhne naši nejmladší společnici. Takže se podvoluji a po absolvování kola, se vydáváme tam.
Pochopil jsem, že v Číně je státním náboženstvím budhismus. A na jakési „místo přání a modliteb“ pamatují dokonce i uvnitř lunaparku. Později podobná přání potkávám i na jiných místech.
Nechtěl jsem pokazit radost nejmladší účastníci naší „výpravy“. Po usazení do velkého člunu a upevnění všech „ochran“ už stoupáme na velký „sešup“. Před námi sedí malá čínská holčička. Nikdo z nás netuší, „jaké to bude“, co nás čeká.
Bylo to rychlé. Doslova mystický zážitek. Naše nejmladší společnice ztrácí poslední zábrany a táhne nás na další a další atrakce.
Obří řetízák a následně rotující U rampa, ze které mám nakonec dost i já. Ač jsem se snažil „fixovat směr“ a držet pozornost, nedalo se to srovnat ani s létáním vývrtek. Už jsem si opravdu přál, aby byl konec. Trvat to o 1-2 minuty déle, asi bych to už nedal.
Smiřuji se s tím, že večer si budu muset vzít taxíka, protože na MHD (která jezdí do 20 či 21 hodin) to už nevypadá. Slíbil jsem večeři a už je nejvyšší čas. Nakonec nacházíme poměrně slušnou „hospůdku“ a objednáváme si. K mému překvapení to ani není až tak drahé. „Jak se modlíš před jídlem?“ ptá se C. a dává mi důvěru. Nenapadlo mne, že se budu v Číně v restauraci před jídlem modlit. Anglicky. Stručně. Bylo to milé posezení, příjemná společnost. Taxík mne veze na hotel. Přesně tam, kam ho pro mne C. objednala.
…
Škoda, že přišla epidemie Covidu. V tomhle by Čína mohla mít velký turistický potenciál.