Už jsem si myslel, že se do Guangxi nepodívám, nakonec se tam vracím na „oblety“. Napnutí jsou vždy všichni a zákazníci nechtějí nic nechat náhodě. Chtějí mít na stanovišti podporu pro případ „kdyby něco“.
Coby doprovod, tlumočník a řidič jede se mnou L. – mladý čínský kolega, inženýr. Tentokát jedeme rychlovlakem. Na nádraží vyčekáme frontu na vyzvednutí mé jízdenky. Nářadí i zavírací nůž jsem nechal na hotelu v Changsha. Jediné, o co jsem při vstupu do nádražní haly přišel, byly nůžky. Škoda, ale to je holt Čína. Máme chvíli času, proto když vidím McDonald jdu si hned zpravit náladu a zmrzlinu kupuji i čínskému kolegovi. Neodmítl. Čeká nás několikahodinová cesta a dobré nálady není nikdy dost.
Rychlovlaky – chlouba Čínské lidové republiky. Jsou viděl často i z letadla.
Téměř všichni už nastoupili, chci si však ještě před odjezdem „fast train“ vyfotit.
V pravo je vidět červeného „bratříčka“.
Takto rychle v Čechách nejezdí ani Pendolino.
Krajinka kolem koridoru.
A ještě jedna.
Do destinace přijíždíme až po setmění. Na minutu přesně. Vlak stojí ve stanici 10 minut. Já i kolega každý jsme seděli jinde. Dle domluvy se setkáváme na nástupišti. Musíme se dostat ven z nádraží, což obnáší prokázat se zdravotním kódem. Čínské ID karty mohou přes čtečku se zahraničním pasem musím přes extra dvířka. Covidový test nakonec mohu i já absolvovat na odběrovém místě při výstupu z nádraží. Výsledky dorazí během noci a ráno už mohu přijet na site. Půjčovna aut je hned u nádraží. Řídit musí čínský kolega. Cizinci v Číně řídit nemohou, resp. bylo by třeba mít místní řidičský průkaz. 50 minut jízdy a jsme na hotelu.
I když je Čína tak trochu svůj vlastní a částečně asi i „uzavřený“ svět – zvláště v době Covid, kdy cestování je omezené, uvnitř Číny lze najít téměř vše. Mimo aut mnoha různých značek jsem z okna hotelu viděl i dvoupatrové autobusy nápadně připomínající městskou hromadnou dopravu v Londýně.
…
První den se zadařilo. Po ranním brífingu začaly testy a odpoledne se pokračovalo dle plánu. Zpáteční jízdenku jsem neměl. Domluvili jsme se, že ji koupíme, až dle situace. Večer dostávám na výběr 3 možné spoje pro zítřejší návrat. První je příliš brzo, poslední po půl osmé večer. To bych se na hotel dostal až po půlnoci. Riskuji spoj v 18 hodin. Normálně bych to neudělal. Osvědčilo se mi plánovat až poslední možný spoj. Při práci se na poslední chvíli často něco objeví a já pak honím minuty. Doufal jsem, že pokud ráno budou pokračovat oblety v domluveném čase, budeme končit rozumně.
Poznávám čtyřnohé hlídače. Z doby, kdy jsem radar v září zprovozňoval a následně na něm 2 týdny školil obsluhu, už přesně vím, kde kterého z nich mám podrbat. 🙂 Při starém je vše i na věži. Přibylo pouze LED osvětlení. Vše, jak má být.
Na svazích kopce mne zaujaly „balvany“. Tedy alespoň z dálky to tak vypadalo a fantazie si něco jako „skály“ domyslela.
Při bližším pohledu jde o zakryté keře. V prosinci zřejmě už z důvodu možných ranních mrazíků.
…
Ve čtvrtek zákazník píše, že start je odložen. Čekají na povolení. Je to nemilé, ale nelze nic dělat. Tohle je složité všude. Obzvláště v Číně, kde je asi též hodně členitý vzdušný prostor. Pochopil jsem, že nějakou aktivitu měli snad vojáci, proto civilní let musí počkat. Jediné, co bych rád, abych večer stihl vlak. … Píši na WeChat, že je to v pohodě. A pak do telefonu říkám, že většinou v poledne mívají vojáci pauzu na oběd. To platí všude na světě. Dokonce přidávám k dobru historku z Čech před deseti lety. Též jsme si vzali dovolené a pak čekali, až větroně pustí na svah. (Dokonce jsme směli tehdy o 20 minut déle létat, protože vojáci měli k obědu rybu.) … Zda nás někdo slyšel netuším, ale už za 15 minut mi volá zákazník zpět. Dostali povolení.
…
Musíme vracet auto do půjčovny, vyzvednout papírovou jízdenku a hlavně se k nádraží v centru města dostat. Smlouvám, kdy nejdéle musíme odjet. Můj inženýr říká, že v 16 hodin. Letadlo je však stále ve vzduchu a já chci mít jistotu, že vše vyjde. Odečítám hodnoty a zapisuji je do tabulky. Po čtvrt je už můj doprovod nervózní. Konečně poslední hodnota. Kopíruji tabulku na flash disk a předávám místním. Odjíždíme po půl.
Že můžeme použít část placené dálnice, jsem netušil. Že se i v Číně smí jezdit po dálnici 120 km/h, byl příjemný bonus. Já vyndávám zavazadla a kolega běží vrátit klíče. Faktura přijde elektronicky. Na jízdenky vůbec nebyla fronta, šli jsme přímo k okénku. Po šesté už sedíme v místním „Pendolinu“ a přes telefon se loučím se zákazníkem. Byla to rychlovka.