Grob 103, Twin Astir je větroň německé výroby. Konstrukce z 70.tých let minulého století. Výroba z let 80. a 90. Rozpětí 17.1 m, délka 8.1 m, prázdná hmotnost cca 410 kg, maximální vzletová hmotnost až 650 kg. Max. rychlost 250 km/h.
Dobrák
Glider Mike November (ZK-GMN) byl tím, který „mi to dal“. Dobrák. Zažil jsem v něm první vlnu, svah i létání termiky, tzv. opravy vadných přistání i vybírání vývrtky. Dokonce jsem pod vedením zkušeného instruktora „ochutnal“ i mrak. To bylo těsně před tím, než se mne odhodlal pustit na mé první sólo. Místy nízká, stratiformní oblačnost, jak to v horách bývá.
Už když jsem začal zatáčet, abych se mraku vyhnul, muselo mu být jasné, jak mi to „vyjde“. Neřekl slovo. Kulička, náklon, vše jak má být. Jen to bylo pro mne nejdelších 5 vteřin života. „Příště začni zatáčet trochu dříve.“ Řekl mi zcela klidně, když už jsme byli z mraku venku. Přistání pak už téměř rutina – po týdnu stráveného výcviku.
„Teď bych se tě měl zeptat, zda chceš letět sólo. Tedy, jestli chceš?“ „Jasně, že chci!“ řekl jsem bez váhání, abych zahnal veškerou možnou pochybnost. Mé první sólo. Byla neděle.
Další dvě sóla jsme odložili na pondělí.
Dáma
Papa-Romeo (ZK-GPR) byla druhým Twinem, který mne svezl. Byla to dáma. Na rozdíl od MN neměla zatahovací podvozek. Jinak vše stejné, jako „můj“ první Twin. Deník říká, že let trval 55 minut, local soaring a instruktorem mi byl Adam Dalziel. Ten den jsem si však nebral foťák, tak na PR jsem našel jedinou foto památku – jak majestátně krouží pod horami o den či dva dříve.
Objevitel
Třetím Twinem mi byl Juliet-Whisky (ZK-GJW). S ním jsem se setkal o několik týdnů později na letišti v Alexandra – Cenral Otago. Nejhezčím byl můj úplně první let tam. Trval 2 hodiny 30 minut. Kromě dvou aerovleků jsem tam měl i 4x winch (naviják). Výška po vypnutí 1800 až 2000 stop QFE (tj. cca 600 – 650 m nad zemí).
Nejmilejší
Byla Mike X-ray ( ZK-GMX).
Říkám byla (ona), protože v klubu kde létá ji neoslovují jinak než „she“ (anglicky rodu ženského). MX měla úžasně jemné řízení. Když byla správně vyvážena, řídil jsem ji jediným prstem. Tak úžasně jemně a lehce. Žádný jiný z větroňů, s nimiž jsem létal, nebyl tak úžasně jemný, jako ona. Byla doslova „gentle„. Pakliže existuje hmotné vyjádření tohoto anglického slova – je jím pro mne ONA.
Nejmilejší mi je i proto, že mi hodně pomohla. Dokonce bych řekl i lidsky. Díky MX a dobrým lidem kolem ní jsem totiž dokázal v sobě překonat i strach z létání po dvou pro mne ne až tak příjemných letech. Jedním bylo moje první sólo tam, při kterém mne MX doslova donutila (!), abych ji bral vážně, abych ji respektoval – hodná holka. Díky. Druhým pak byl let s instruktorem za hodně drsného počasí o dva týdny později – silný, nárazový vítr, téměř z boku dráhy, kdy jsem byl opravdu rád, že jsem v tom nemusel přistávat sám. Uvědomil jsem si, že letadlo samo neletí, že ho opravdu je třeba řídit, že nejednou i na maličkosti, detailu či malé chybě záleží, že mnoho nepřeženu, když řeknu, že de facto každý let může být klidně letem posledním. Bylo pro mne důležité si to uvědomit a tím si projít. Nakonec jsem tam (v Hastings) měl další 2 pěkná sóla. Spolu s třemi z Omarama jsem jich tedy už měl 6.
Divoch
S téměř až „agentským“ číslem OK-0707. Ale vážně:
„S kým letíš? No, a v kolik hodin startujete?“, ptala se Anežka ráno, když jsem Twina v červenci 2009 táhl za místním Golfem na start. Raiting (přeškolení na typ) jsem měl zapsaný v deníku ze Zealandu, chtěl jsem to však mít potvrzeno i v českém deníku. Vyvážení na pružinu. „Dej pozor, ať se ti při startu nerozskáče“ radí mi Václav s tím, že nejlépe je mít přitaženo. Startujeme. Twina zvedám za polovinou dráhy a sleduji vlečnou, která před námi upaluje. Rozkročené nohy podvozku a Zlín 226 pomalu zvedá ocas. Kola stále na zemi a konec dráhy se rychle přibližuje. Tu jedno, tu druhé kolo se nadlehčí a vlečná jakoby z nohy na nohu „přešlapuje“. Konečně se zvedáme, letíme. Přelétáme konec dráhy, pod námi není ani metr. Je dobrá, říkám si v duchu a soustředím se na řízení, abych neudělal sebemenší chybu. Takový klid a takovou odvahu, jako má Anežka, bych někdy chtěl mít.
K sólu se dostávám 31. července 2009. Před tím si s Romanem za zády zkouším ještě skluz. Ten jsem s Twiny na Zélandu netrénoval. „Vidíš sám, s bílými éry to není až tolik účinné„, říká Roman a já jsem rád, že i v tom jsem se s Twinem seznámil. Nemusíš přistávat na kraj dráhy, máš před sebou celé letiště, povoluje mi úlevu a pouští mne na sólo. Pro jistotu a zřejmě i pro klid instruktorské duše mne čekal ještě let s Milošem. Pády, zatáčka 360°, vybírání spirály (vývrtky prý „umí každý“). Nakonec ani to není zlé. Na rozdíl od klasické vývrtky to jsou při vybírání opačná křidélka. OK-0707 se rozbíhá na 200 km/h, já mírně přitahuji a elegantně vybírám. Je to divoch.
Dobrák, Dáma, Objevitel, Nejmilejší i Divoch – každý z nich je jiný, svůj a jedinečný. Asi tak jako i „jiní“, jedineční a osobití jsou ti, kdo se kolem letadel pohybují, kdo s letadly létají.